Evoluční význam změněných stavů vědomí

O nezbytnosti flexibility nervového systému a souvisejících otázkách.

26. 7. 2026 · 16 min čtení

Úvod

Schop­nost lid­ské­ho moz­ku vstu­po­vat do změ­ně­ných sta­vů vě­do­mí pat­ří mezi nej­vý­raz­něj­ší pro­je­vy fle­xi­bi­li­ty ner­vo­vé­ho sys­té­mu. V prů­bě­hu lid­ské his­to­rie se tyto sta­vy ob­je­vu­jí v mno­ha růz­ných po­do­bách a kul­tur­ních kon­tex­tech – bě­hem ná­bo­žen­ských ri­tu­á­lů, me­di­ta­ce, tan­ce, zpě­vu, po­ro­du, in­ten­ziv­ní­ho fy­zic­ké­ho vý­ko­nu, hlu­bo­ké me­zi­lid­ské blíz­kos­ti, v kri­zo­vých si­tu­a­cích nebo při spe­ci­fic­kých for­mách tě­les­né zku­še­nos­ti. Přes­to­že mo­hou být tyto sta­vy sub­jek­tiv­ně vel­mi od­liš­né, je­jich spo­leč­ným zna­kem je do­čas­ná změ­na způ­so­bu, ja­kým ner­vo­vý sys­tém or­ga­ni­zu­je vní­má­ní, po­zor­nost, emo­ce, tě­les­né sig­ná­ly a vztah člo­vě­ka k vlast­ní­mu já.

Z po­hle­du běž­né­ho in­tu­i­tiv­ní­ho chá­pá­ní vě­do­mí mo­hou změ­ně­né sta­vy pů­so­bit jako něco mi­mo­řád­né­ho nebo ne­ob­vyk­lé­ho. Sou­čas­ná neu­ro­bi­o­lo­gie však na­bí­zí jiný po­hled. Lid­ský mo­zek není pev­ně na­sta­ve­ný sys­tém s je­di­ným op­ti­mál­ním re­ži­mem fun­go­vá­ní. Na­o­pak, jed­nou z jeho nej­vý­znam­něj­ších vlast­nos­tí je schop­nost mě­nit svou funkč­ní or­ga­ni­za­ci pod­le ak­tu­ál­ních bi­o­lo­gic­kých, en­vi­ron­men­tál­ních a so­ci­ál­ních pod­mí­nek.

Z to­ho­to hle­dis­ka není hlav­ní otáz­kou, proč lid­ský mo­zek ně­kdy vy­tvá­ří změ­ně­né sta­vy vě­do­mí, ale proč evo­luč­ní pro­ce­sy ved­ly ke vzni­ku ner­vo­vé­ho sys­té­mu, kte­rý tak roz­sáh­lé změ­ny vů­bec umož­ňu­je. Proč or­ga­nis­mus dis­po­nu­je me­cha­nismy schop­ný­mi mě­nit způ­sob vní­má­ní času, pro­sto­ru, bo­les­ti, tě­les­ných po­ci­tů, emo­cí nebo sub­jek­tiv­ní­ho po­ci­tu iden­ti­ty?

Od­po­věď sou­vi­sí se sa­mot­nou pod­sta­tou bi­o­lo­gic­ké adap­ta­ce. Evo­lu­ce ne­vy­tvá­ří or­ga­nismy jako sta­tic­ké stro­je op­ti­ma­li­zo­va­né pou­ze pro jed­nu kon­krét­ní si­tu­a­ci. Živé sys­témy musí fun­go­vat v pro­stře­dích, kte­rá se ne­u­stá­le mění, ob­sa­hu­jí ne­jis­to­tu a čas­to vy­ža­du­jí od­liš­né stra­te­gie pře­ži­tí. Or­ga­nis­mus pro­to ne­po­tře­bu­je pou­ze schop­nost efek­tiv­ně re­a­go­vat. Po­tře­bu­je také schop­nost změ­nit způ­sob, ja­kým re­a­gu­je.

Evo­luč­ní před­po­klad: Tato fle­xi­bi­li­ta ne­zna­me­ná, že kaž­dý kon­krét­ní změ­ně­ný stav vě­do­mí před­sta­vu­je sa­mo­stat­nou, úče­lo­vě vy­vi­nu­tou adap­ta­ci. Za­tím­co přes­ný evo­luč­ní účel mno­ha těch­to sta­vů s jis­to­tou ne­zná­me, od­ha­du­je­me, že mno­hé bi­o­lo­gic­ké schop­nos­ti vzni­ka­jí spí­še jako sou­část šir­ších sys­té­mo­vých vlast­nos­tí a ná­sled­ně jsou vy­u­ží­vá­ny v růz­ných si­tu­a­cích. Schop­nost vstu­po­vat do změ­ně­ných sta­vů vě­do­mí ne­vznik­la nut­ně pro­to, aby or­ga­nis­mus do­sa­ho­val kon­krét­ních typů pro­žit­ků, ale prav­dě­po­dob­ně pro­to, že ner­vo­vý sys­tém zís­kal mi­mo­řád­nou schop­nost mě­nit svou or­ga­ni­za­ci pod­le toho, co se v da­ném oka­mži­ku jeví jako nej­vhod­něj­ší.

Evoluce nervového systému jako evoluce flexibility

Mo­zek pat­ří mezi ener­ge­tic­ky nej­ná­roč­něj­ší or­gá­ny lid­ské­ho těla. Přes­to­že před­sta­vu­je pou­ze re­la­tiv­ně ma­lou část tě­les­né hmot­nos­ti, spo­tře­bo­vá­vá vý­znam­né množ­ství me­ta­bo­lic­kých zdro­jů. Z evo­luč­ní per­spek­ti­vy pro­to není prav­dě­po­dob­né, že by roz­sáh­lé re­gu­lač­ní me­cha­nismy ner­vo­vé­ho sys­té­mu pře­tr­vá­va­ly bez hlu­bo­ké­ho vý­zna­mu pro fun­go­vá­ní or­ga­nis­mu. Sou­čas­né po­znatky spí­še na­svěd­ču­jí tomu, že schop­nost moz­ku adap­to­vat vlast­ní funkč­ní stav není pou­ze ná­hod­ným ve­d­lej­ším pro­duk­tem neu­ro­nál­ní ak­ti­vi­ty. Prav­dě­po­dob­ně od­rá­ží zá­klad­ní vlast­nost ner­vo­vé­ho sys­té­mu umož­ňu­jí­cí adap­tiv­ní re­gu­la­ci cho­vá­ní a fy­zi­o­lo­gic­kých pro­ce­sů. Před­po­klá­dá se, že vy­plý­vá ze zá­klad­ní­ho prin­ci­pu fun­go­vá­ní ner­vo­vé­ho sys­té­mu – z po­tře­by prů­běž­ně při­způ­so­bo­vat cho­vá­ní, po­zor­nost, emo­ce a tě­les­nou re­gu­la­ci ak­tu­ál­ním pod­mín­kám.

Ten­to prin­cip je zá­sad­ně od­liš­ný od před­sta­vy moz­ku jako za­ří­ze­ní, je­hož úko­lem je pou­ze přes­ně a pa­siv­ně za­zna­me­ná­vat okol­ní re­a­li­tu. Sou­čas­né neu­ro­vě­dec­ké mo­de­ly na­hlí­že­jí na mo­zek jako na ak­tiv­ní re­gu­lač­ní sys­tém, kte­rý ne­u­stá­le vy­hod­no­cu­je stav or­ga­nis­mu, pro­stře­dí i so­ci­ál­ní si­tu­a­ce. Z bi­o­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka se neje­ví jako op­ti­mál­ní exis­to­vat stá­le ve stej­ném na­sta­ve­ní, pro­to­že kaž­dá si­tu­a­ce vy­ža­du­je jiný způ­sob zpra­co­vá­ní in­for­ma­cí. Or­ga­nis­mus če­lí­cí bez­pro­střed­ní­mu ohro­že­ní po­tře­bu­je rych­lou ori­en­ta­ci, vy­so­kou cit­li­vost na hroz­by a schop­nost oka­mži­té fy­zic­ké re­ak­ce. Na­pro­ti tomu or­ga­nis­mus na­chá­ze­jí­cí se v bez­peč­ném pro­stře­dí může vy­u­žít zdro­je zce­la ji­nak – pro uče­ní, so­ci­ál­ní pro­po­je­ní, re­ge­ne­ra­ci, kre­a­ti­vi­tu nebo dlou­ho­do­bé plá­no­vá­ní.

Při tom­to vy­hod­no­co­vá­ní mo­zek ne­pra­cu­je pou­ze s otáz­kou „Co se prá­vě děje?“, ale sou­čas­ně řeší také otáz­ky:

„Co se prav­dě­po­dob­ně sta­ne?“ „Jak vý­znam­ná je tato in­for­ma­ce?“ „Jaký způ­sob re­ak­ce bude v této si­tu­a­ci nej­vhod­něj­ší?“

Ten­to prin­cip je zá­kla­dem te­o­rie pre­dik­tiv­ní­ho fun­go­vá­ní ner­vo­vé­ho sys­té­mu. Pod­le to­ho­to mo­de­lu mo­zek ne­u­stá­le vy­tvá­ří mo­de­ly bu­dou­cí­ho vý­vo­je udá­los­tí a po­rov­ná­vá je s nově při­chá­ze­jí­cí­mi in­for­ma­ce­mi. Po­kud se oče­ká­vá­ní a sku­teč­nost sho­du­jí, může or­ga­nis­mus fun­go­vat efek­tiv­ně a s men­ší ener­ge­tic­kou ná­roč­nos­tí. Po­kud však vznik­ne roz­díl, ob­je­ví se tzv. pre­dikč­ní chy­ba.

Pre­dikč­ní chy­ba není znám­kou toho, že se mo­zek pros­tě sple­tl. Má se za to, že před­sta­vu­je je­den z nej­dů­le­ži­těj­ších me­cha­nis­mů uče­ní a adap­ta­ce. In­for­mu­je ner­vo­vý sys­tém, že jeho sou­čas­ný mo­del si­tu­a­ce není do­sta­teč­ně přes­ný a je po­tře­ba jej upra­vit. Or­ga­nis­mus schop­ný vy­u­ží­vat pre­dikč­ní chy­by k ak­tu­a­li­za­ci svých vnitř­ních mo­de­lů zís­ká­vá mož­nost rych­le­ji re­a­go­vat na nové pod­mín­ky. Prá­vě tato ne­u­stá­lá ak­tu­a­li­za­ce je prav­dě­po­dob­ným dů­vo­dem, proč lid­ský mo­zek není pev­ně ome­zen na je­di­ný způ­sob fun­go­vá­ní.

Ner­vo­vý sys­tém prav­dě­po­dob­ně fun­gu­je jako dy­na­mic­ká síť růz­ných re­gu­lač­ních re­ži­mů. Tyto re­ži­my nejsou hi­e­rar­chic­ky uspo­řá­da­né tak, že je­den by byl „správ­ný“ a ostat­ní mé­ně­cen­né. Kaž­dý z nich před­sta­vu­je adap­tiv­ní kon­fi­gu­ra­ci vhod­nou pro ur­či­té pod­mín­ky.

Z to­ho­to po­hle­du lze změ­ně­né sta­vy vě­do­mí chá­pat jako si­tu­a­ce, kdy do­chá­zí k pře­chod­né změ­ně pri­o­rit jed­not­li­vých sys­té­mů. Ně­kte­ré for­my zpra­co­vá­ní in­for­ma­cí se zvý­raz­ní, za­tím­co jiné ztra­tí na vý­zna­mu. Po­zor­nost se může pře­su­nout od vněj­ší­ho pro­stře­dí k vnitř­ním tě­les­ným pro­ce­sům, ana­ly­tic­ká kon­t­ro­la může ustou­pit pří­mé­mu pro­ží­vá­ní a so­ci­ál­ní či emoč­ní in­for­ma­ce mo­hou zís­kat vět­ší váhu než běž­né ko­gni­tiv­ní hod­no­ce­ní.

Uve­de­ný pro­ces pro­to ne­sou­vi­sí s po­ru­chou re­gu­la­ce, ale před­sta­vu­je sa­mot­ný pro­jev její schop­nos­ti a fle­xi­bi­li­ty.

Změněné stavy vědomí jako adaptivní mechanismus

Po­kud při­jme­me před­po­klad, že zá­klad­ní evo­luč­ní vý­ho­dou lid­ské­ho moz­ku je schop­nost adap­tiv­ní změ­ny, pak se změ­ně­né sta­vy vě­do­mí pře­stá­va­jí je­vit jako vý­jim­ka. Sub­jek­tiv­ní zku­še­nost vzni­ká pro­po­je­ním mno­ha pa­ra­lel­ních pro­ce­sů za­hr­nu­jí­cích smys­lo­vé vní­má­ní, tě­les­nou re­gu­la­ci, emoč­ní hod­no­ce­ní, pa­měť, po­zor­nost, mo­ti­va­ci i schop­nost vy­tvá­řet mo­del sebe sama. Běž­ný stav vě­do­mí před­sta­vu­je pou­ze jed­nu kon­krét­ní kon­fi­gu­ra­ci těch­to sys­té­mů.

Sou­čas­ná neu­ro­vě­da pro­to stá­le čas­tě­ji opouš­tí před­sta­vu vě­do­mí jako sta­tic­ké­ho sta­vu a klo­ní se k hy­po­té­ze, že jde o dy­na­mic­ký pro­ces vzni­ka­jí­cí z ko­or­di­no­va­né ak­ti­vi­ty roz­sáh­lých neu­ro­nál­ních sítí. Změ­na vě­do­mí tedy ne­mu­sí zna­me­nat na­ru­še­ní funk­ce moz­ku, ale změ­nu způ­so­bu, ja­kým jed­not­li­vé sys­témy spo­lu­pra­cu­jí.

Jed­ním z klí­čo­vých prin­ci­pů této re­or­ga­ni­za­ce je změ­na alo­ka­ce po­zor­nos­ti. Po­zor­nost před­sta­vu­je ome­ze­ný bi­o­lo­gic­ký zdroj. Se­lek­ti­vi­ta po­zor­nos­ti je zá­sad­ní pro pře­ži­tí: or­ga­nis­mus v pro­stře­dí pl­ném in­for­ma­cí musí ne­u­stá­le roz­ho­do­vat, kte­rým pod­ně­tům vě­no­vat ener­gii a kte­ré ig­no­ro­vat. Lo­vec sle­du­jí­cí sto­pu zví­ře­te, ro­dič re­a­gu­jí­cí na sig­ná­ly dí­tě­te, spor­to­vec bě­hem vý­ko­nu nebo člo­věk v kri­zo­vé si­tu­a­ci vy­u­ží­va­jí po­dob­ný prin­cip: ner­vo­vý sys­tém do­čas­ně zvý­raz­ní ur­či­tou část re­a­li­ty a po­tla­čí in­for­ma­ce, kte­ré nejsou v da­ném oka­mži­ku pri­o­rit­ní.

Změ­ně­né sta­vy vě­do­mí čas­to za­hr­nu­jí prá­vě ta­ko­vou dra­ma­tic­kou změ­nu dis­tri­buce po­zor­nos­ti. Ši­ro­ké mo­ni­to­ro­vá­ní oko­lí může být na­hra­ze­no in­ten­ziv­ním za­mě­ře­ním na vnitř­ní tě­les­né vje­my, emoč­ní stav nebo sa­mot­ný pro­ces čin­nos­ti. Ná­sle­du­jí­cí pře­hled je tře­ba číst jako sou­bor te­o­re­tic­kých hy­po­téz od­vo­ze­ných pře­váž­ně z vý­zku­mu ji­ných, dob­ře zdo­ku­men­to­va­ných sta­vů (me­di­ta­ce, bo­lest, so­ci­ál­ní vaz­ba, spá­nek) a apli­ko­va­ných na šir­ší spek­trum jevů – u řady z nich (zejmé­na sub­spa­ce, hyp­no­tic­ké­ho tran­su nebo da­vo­vé­ho tran­su) pří­má neu­rozob­ra­zo­va­cí data chy­bí:

Z evo­luč­ní per­spek­ti­vy je vý­znam­ná prá­vě tato schop­nost mě­nit po­měr mezi ko­gni­tiv­ní kon­t­ro­lou a ote­vře­nos­tí vůči zku­še­nos­ti. V pro­stře­dí, kde je nut­né rych­le ana­ly­zo­vat ri­zi­ka a plá­no­vat bu­douc­nost, je vy­so­ká míra kon­t­ro­ly vý­hod­ná. V pro­stře­dí bez­pe­čí však může být pod­le na­šich od­ha­dů adap­tiv­něj­ší umož­nit vět­ší cit­li­vost k tě­les­ným sig­ná­lům, emo­cím a so­ci­ál­ním in­for­ma­cím.

Sociální regulace, bezpečí a význam vztahových stavů

Lid­ský mo­zek vy­ka­zu­je hlu­bo­ce vzta­ho­vé cha­rak­te­ris­ti­ky. Vý­znam­ná část jeho vý­vo­je pro­bí­ha­la v pro­stře­dí so­ci­ál­ních sku­pin, kde pře­ži­tí jed­not­liv­ce ne­zá­vi­se­lo pou­ze na sa­mo­stat­né re­ak­ci na fy­zic­ké pod­ně­ty, ale pře­de­vším na schop­nos­ti vy­tvá­řet sta­bil­ní vaz­by, spo­lu­pra­co­vat a vzá­jem­ně re­gu­lo­vat své vnitř­ní sta­vy.

Člo­věk vy­vi­nul mi­mo­řád­ně sil­nou schop­nost vy­u­ží­vat pří­tom­nost dru­hé­ho je­din­ce jako zdroj bi­o­lo­gic­ké re­gu­la­ce. Ten­to me­cha­nis­mus je klí­čo­vý již od na­ro­ze­ní. Ner­vo­vý sys­tém dí­tě­te ne­do­ká­že sa­mo­stat­ně sta­bi­li­zo­vat své pro­ce­sy (tep­lo­tu, stre­so­vé re­ak­ce, emoč­ní na­pě­tí); uklid­ňu­je se re­ak­cí na so­ci­ál­ní sig­ná­ly pe­ču­jí­cí oso­by – tón hla­su, do­tek, mi­mi­ku a tě­les­né tep­lo. Tyto in­for­ma­ce pod­le vše­ho před­sta­vu­jí pro vy­ví­je­jí­cí se mo­zek pří­mé bi­o­lo­gic­ké sig­ná­ly o bez­peč­nos­ti pro­stře­dí.

V do­spě­los­ti ten­to me­cha­nis­mus ne­mi­zí, pou­ze se stá­vá kom­plex­něj­ším. Ten­to pro­ces ozna­ču­je­me jako so­ci­ál­ní nebo vzta­ho­vou ko-re­gu­la­ci. Nejde o to, že by je­den člo­věk pří­mo ovlá­dal ner­vo­vý sys­tém dru­hé­ho; přes­něj­ší je od­ha­do­vat, že jde o ne­u­stá­lou vý­mě­nu bi­o­lo­gic­kých in­for­ma­cí, kdy ner­vo­vý sys­tém jed­no­ho člo­vě­ka po­sky­tu­je dru­hé­mu sig­ná­ly, pod­le kte­rých může upra­vo­vat vlast­ní stav. Pro druh, je­hož pře­ži­tí zá­vi­sí na spo­lu­prá­ci, je schop­nost rych­le vy­tvá­řet dů­vě­ru a sni­žo­vat na­pě­tí uvnitř sku­pi­ny ob­rov­skou evo­luč­ní vý­ho­dou.

Zde se uka­zu­je zá­sad­ní roz­díl mezi in­ten­zi­tou fy­zic­ké zku­še­nos­ti a její bi­o­lo­gic­kou in­ter­pre­ta­cí. Ner­vo­vý sys­tém ne­re­a­gu­je pou­ze na me­cha­nic­kou sílu pod­ně­tu, ale ne­u­stá­le vy­hod­no­cu­je jeho vý­znam v šir­ším kon­tex­tu. Ten­to prin­cip je dob­ře pa­tr­ný na pří­kla­du bo­les­ti:

Mo­zek se ne­ptá pou­ze: „Jak sil­ný je ten­to sig­nál z re­cep­to­rů?“ Zá­ro­veň se ptá: „Co ten­to sig­nál v tom­to kon­tex­tu zna­me­ná a jak na něj mám re­a­go­vat?“

Ner­vo­vý sys­tém vy­tvá­ří kom­plex­ní zku­še­nost bo­les­ti kom­bi­na­cí sen­zo­ric­kých in­for­ma­cí, oče­ká­vá­ní, emoč­ní­ho sta­vu a ak­tu­ál­ní­ho kon­tex­tu. Pro­to spor­to­vec do­kon­ču­jí­cí ná­roč­ný vý­kon, ro­dič­ka bě­hem po­ro­du nebo člo­věk pod­stu­pu­jí­cí vě­do­mě zvo­le­ný in­ten­ziv­ní pro­ces vní­ma­jí tě­les­né sig­ná­ly zce­la ji­nak než člo­věk, kte­rý za­ži­je ná­h­lé, ne­o­če­ká­va­né zra­ně­ní.

Díky této schop­nos­ti in­ter­pre­ta­ce může člo­věk pod­stu­po­vat ná­roč­né tě­les­né zku­še­nos­ti, aniž by kaž­dý sil­ný sig­nál au­to­ma­tic­ky vedl k obran­né, stre­so­vé re­ak­ci. Po­kud or­ga­nis­mus vy­hod­no­tí pro­stře­dí a vztah jako bez­peč­né, může uvol­nit zdro­je, kte­ré by jin­dy vě­no­val obra­ně a kon­t­ro­le. Tě­les­né sig­ná­ly mo­hou být in­te­gro­vá­ny bez vy­hod­no­ce­ní jako hroz­ba, což pod­le na­šich sou­čas­ných od­ha­dů ote­ví­rá dve­ře pro vznik hlu­bo­kých změ­ně­ných sta­vů vě­do­mí.

Partnerská intimita jako přirozený kontext změněných stavů

Part­ner­ská in­ti­mi­ta před­sta­vu­je je­den z nej­vý­raz­něj­ších kon­tex­tů, ve kte­rých se me­cha­nismy so­ci­ál­ní re­gu­la­ce, tě­les­né­ho pro­ží­vá­ní a změ­ně­né­ho na­sta­ve­ní ner­vo­vé­ho sys­té­mu pro­po­ju­jí. V bez­peč­ném vzta­ho­vém pro­stře­dí do­chá­zí k při­ro­ze­né změ­ně pri­o­rit: po­zor­nost se pře­sou­vá od mo­ni­to­ro­vá­ní vněj­ších ri­zik smě­rem k in­ten­ziv­něj­ší­mu vní­má­ní těla, emo­cí a ne­ver­bál­ní ko­mu­ni­ka­ce.

In­te­lek­tu­ál­ně sice chá­pe­me, že v kaž­do­den­ním fun­go­vá­ní je vy­so­ká míra ko­gni­tiv­ní kon­t­ro­ly ne­zbyt­ná (umož­ňu­je nám plá­no­vat, roz­ho­do­vat se a chrá­nit své hra­ni­ce), v bez­peč­ném in­tim­ním kon­tex­tu se však jeví jako adap­tiv­ní tuto kon­t­ro­lu do­čas­ně sní­žit. Ten­to stav nelze chá­pat jako pa­si­vi­tu nebo ztrá­tu au­to­no­mie; na­o­pak před­po­klá­dá­me, že vy­ža­du­je vel­mi přes­nou, ne­vě­do­mou re­gu­la­ci. Ner­vo­vý sys­tém musí ne­u­stá­le ově­řo­vat, zda je part­ner stá­le dů­vě­ry­hod­ný, zda jsou hra­ni­ce re­spek­to­vá­ny a zda je pro­stře­dí bez­peč­né. Ote­vře­nost vůči in­ten­ziv­ní zku­še­nos­ti je prav­dě­po­dob­ně do znač­né míry pod­lo­že­na prá­vě tím­to prů­běž­ným vy­hod­no­co­vá­ním bez­pe­čí.

Z neu­ro­bi­o­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka in­ti­mi­ta pro­po­ju­je ně­ko­lik evo­luč­ně sta­rých sys­té­mů: so­ci­ál­ní vazbu, sys­tém od­mě­ny, re­gu­la­ci stre­su a uče­ní. In­ten­ziv­ní zku­še­nos­ti v tom­to kon­tex­tu zís­ká­va­jí ob­rov­ský vý­znam, pro­to­že pro­po­ju­jí více vrs­tev zpra­co­vá­ní sou­čas­ně – tě­les­nou, emoč­ní, so­ci­ál­ní i ko­gni­tiv­ní.

Mů­že­me se pou­ze do­mní­vat a od­ha­do­vat, jak přes­ně ner­vo­vý sys­tém tyto pro­žit­ky uklá­dá, ale sou­čas­ná te­o­rie na­zna­ču­je, že je vy­u­ží­vá k ak­tu­a­li­za­ci svých mo­de­lů o svě­tě. Po­kud člo­věk opa­ko­va­ně za­ží­vá, že ote­vře­nost, zra­ni­tel­nost nebo in­ten­ziv­ní tě­les­ný pro­ži­tek mo­hou bez­peč­ně pro­běh­nout v re­spek­tu­jí­cím pro­stře­dí, do­chá­zí k po­stup­né ak­tu­a­li­za­ci vnitř­ních pre­dik­tiv­ních mo­de­lů a prav­dě­po­dob­ně také ke změ­nám sy­na­p­tic­ké plas­ti­ci­ty, kte­ré se mo­hou pro­je­vit dlou­ho­do­bou změ­nou způ­so­bu zpra­co­vá­ní po­dob­ných si­tu­a­cí. Ne­u­čí se totiž pou­ze ra­ci­o­nál­ním uva­žo­vá­ním, ale pro­střed­nic­tvím pro­žit­ku ce­lé­ho or­ga­nis­mu.

Změněné stavy vědomí, neuroplasticita a učení

Or­ga­nis­mus by z hle­dis­ka pře­ži­tí ne­měl žád­ný uži­tek z toho, kdy­by zá­žit­ky pou­ze in­ten­ziv­ně pro­ží­val, ale ne­do­ká­zal na je­jich zá­kla­dě mě­nit své bu­dou­cí cho­vá­ní. Vý­znam­nou vlast­nos­tí ner­vo­vé­ho sys­té­mu je pro­to neu­ro­plas­ti­ci­ta – schop­nost moz­ku mě­nit vlast­ní struk­tu­ru a funkč­ní or­ga­ni­za­ci na zá­kla­dě zku­še­nos­ti.

Mo­zek se však ne­u­čí ze všech si­tu­a­cí stej­ně. Kdy­by si tr­va­le uklá­dal kaž­dý běž­ný pod­nět, byl by za­hl­cen. Evo­luč­ně vý­hod­něj­ší stra­te­gií je se­lek­tiv­ní uče­ní. Si­tu­a­ce spo­je­né s vy­so­kou mí­rou vý­zna­mu, in­ten­zi­ty nebo pře­kva­pe­ní ak­ti­vu­jí me­cha­nismy, kte­ré prav­dě­po­dob­ně zvy­šu­jí prav­dě­po­dob­nost je­jich dlou­ho­do­bé­ho ulo­že­ní do neu­ro­nál­ní sítě.

Zde opět vstu­pu­je do hry pre­dik­tiv­ní zpra­co­vá­ní a pre­dikč­ní chy­ba. Po­kud za­ži­je­me si­tu­a­ci, kte­rá zá­sad­ně na­ru­ší naše před­cho­zí oče­ká­vá­ní, vzni­ká vý­razná pre­dikč­ní chy­ba. Před­po­klá­dá­me, že ner­vo­vý sys­tém ji ozna­čí za po­ten­ci­ál­ně dů­le­ži­tou a vě­nu­je jí zvý­še­nou plas­ti­ci­tu, aby upra­vil vnitř­ní mo­de­ly re­a­li­ty pro bu­douc­nost.

Roz­ho­du­jí­cí je však opět kon­text – ni­ko­li v tom smys­lu, že by se or­ga­nis­mus v ohro­že­ní ne­u­čil, ale v tom, jaký typ uče­ní daný kon­text pod­po­ru­je:

• In­ten­ziv­ní pro­ži­tek + Po­cit ohro­že­ní/Zra­da: Uče­ní pro­bí­há i zde, čas­to vel­mi rych­le a účin­ně. Vý­sled­kem však bývá spí­še ze­sí­le­ní a zo­bec­ně­ní obran­ných stra­te­gií – zvý­še­ná os­tra­ži­tost, ri­gi­di­ta, ge­ne­ra­li­za­ce stra­chu na po­dob­né si­tu­a­ce – než vět­ší fle­xi­bi­li­ta re­ak­cí. U opa­ko­va­né­ho nebo ne­zvlád­nu­tel­né­ho ohro­že­ní může ten­to vzo­rec při­spí­vat k roz­vo­ji trau­ma­tic­kých re­ak­cí.
• In­ten­ziv­ní pro­ži­tek + Kon­text bez­pe­čí/Dů­vě­ra/Zvlád­nu­tel­nos­ti: Vy­tvá­ří spí­še pod­mín­ky pro adap­tiv­ní uče­ní, in­te­gra­ci zku­še­nos­ti a roz­ší­ře­ní re­per­toá­ru re­ak­cí or­ga­nis­mu.

Po­kud člo­věk na­pří­klad dlou­ho­do­bě oče­ká­vá, že zra­ni­tel­nost nebo ztrá­ta kon­t­ro­ly au­to­ma­tic­ky zna­me­na­jí ne­bez­pe­čí, a v no­vém kon­tex­tu opa­ko­va­ně za­ži­je, že hlu­bo­ké ode­vzdá­ní a in­ten­ziv­ní tě­les­ný pro­ži­tek pro­běh­nou bez­peč­ně a před­ví­da­tel­ně, může se toto oče­ká­vá­ní po­stup­ně změ­nit. Nejde při­tom o jed­no­du­ché „pře­psá­ní“ nebo vy­ma­zá­ní sta­ré pre­dik­ce – pů­vod­ní na­u­če­ná re­ak­ce může na­dá­le exis­to­vat ve­d­le nově vzni­ka­jí­cí­ho oče­ká­vá­ní, a to, kte­rá z nich se v dané si­tu­a­ci pro­je­ví, zá­vi­sí na kon­tex­tu, míře stre­su a dal­ších okol­nos­tech. Přes­něj­ší je pro­to mlu­vit o vzni­ku no­vé­ho, kon­ku­renč­ní­ho oče­ká­vá­ní nebo o sní­že­ní prav­dě­po­dob­nos­ti sta­ré re­ak­ce než o je­jím úpl­ném pře­psá­ní.

Změ­ně­né sta­vy vě­do­mí jsou okol­nos­tí, kde se tyto pro­ce­sy mo­hou ak­ti­vo­vat ob­zvlášť vý­raz­ně. V dů­sled­ku změ­ně­né po­zor­nos­ti a vy­so­ké emoč­ní re­le­van­ce zpra­co­vá­vá mo­zek in­for­ma­ce s mi­mo­řád­nou cit­li­vos­tí, což může – za pří­z­ni­vých pod­mí­nek – umož­nit hlu­bo­kou re­or­ga­ni­za­ci vnitř­ních mo­de­lů or­ga­nis­mu.