Konsent, když zkušenost získá nečekaný význam

Respekt k autonomii znamená umožnit oběma stranám, aby jejich pocity mohly existovat, aniž by z nich automaticky vznikaly povinnosti, nároky nebo nový vztah.

7. 8. 2026 · 11 min čtení

Ani dů­klad­ná do­mlu­va ne­mů­že pře­dem ur­čit všech­no, co bu­dou lidé bě­hem sessi­on pro­ží­vat. Mo­hou se na­pří­klad do­hod­nout, že zku­še­nost ne­bu­de ero­tic­ká, se­xu­ál­ní, ro­man­tic­ká či vzta­ho­vá, a ta­ko­vá do­ho­da může vy­me­zit po­do­bu do­te­ků, ko­mu­ni­ka­ce i spo­leč­né­ho jed­ná­ní. Ne­mů­že však za­ru­čit, že se v těle nebo mys­li ně­kte­ré­ho z účast­ní­ků ne­ob­je­ví vzru­še­ní, ero­tic­ká aso­ci­a­ce nebo jiný vý­znam, kte­rý ni­kdo pře­dem ne­za­mýš­lel. Do­ho­da ne­mů­že za­ru­čit, jaký vý­znam sessi­on po­stup­ně zís­ká v pro­ží­vá­ní kaž­dé­ho z účast­ní­ků.

Bě­hem sessi­on může ně­ko­ho pře­kva­pit tě­les­né vzru­še­ní, ero­tic­ká aso­ci­a­ce, in­ten­ziv­ní po­cit zra­ni­tel­nos­ti, blíz­kos­ti, bez­pe­čí, ode­vzdá­ní, dů­vě­ry nebo ci­to­vé­ho pro­po­je­ní. Zku­še­nost může na­vzdo­ry oče­ká­vá­ním zís­kat ro­man­tic­ký nebo vzta­ho­vý vý­znam. Jiný člo­věk může na­o­pak zjis­tit, že ur­či­tý druh in­ti­mi­ty je pro něj ve sku­teč­nos­ti pří­liš osob­ní nebo že jej ne­chce sdí­let prá­vě s tou­to kon­krét­ní oso­bou.

Osobní a sdílený význam nejsou totéž

Ta­ko­vé po­su­ny ne­mu­sí být vzá­jem­né. Jed­na a ta­táž sessi­on může pro dva lidi zna­me­nat něco vel­mi od­liš­né­ho – pro jed­no­ho zů­sta­ne tech­nic­kou, es­te­tic­kou, tě­les­nou nebo přá­tel­skou zku­še­nos­tí, za­tím­co pro dru­hé­ho za­čne před­sta­vo­vat mi­mo­řád­nou in­ti­mi­tu, ero­tic­ké pro­po­je­ní nebo po­cit vzta­ho­vé blíz­kos­ti.

In­ten­zi­ta spo­leč­né­ho zá­žit­ku pro­to sama o sobě ne­ří­ká nic o tom, zda jej oba lidé in­ter­pre­tu­jí stej­ně. Lidé mají ně­kdy ten­den­ci za­mě­ňo­vat spo­leč­ně pro­ži­tou in­ten­zi­tu za spo­leč­ně sdí­le­ný vý­znam – to, že se je­den člo­věk cítí dru­hé­mu vý­raz­ně blíž, ješ­tě ne­zna­me­ná, že se stej­ným způ­so­bem změ­nil vztah i pro dru­hou oso­bu. Po­cit blíz­kos­ti není dů­ka­zem vzá­jem­né blíz­kos­ti, pro­ži­tý ro­man­tic­ký vý­znam není dů­ka­zem ro­man­tic­ké­ho vzta­hu a in­ten­ziv­ní péče nebo po­zor­nost nejsou samy o sobě pří­sli­bem vý­luč­nos­ti či po­kra­čo­vá­ní vzta­hu mimo sessi­on.

Prožitek versus jednání

Sa­mot­ný vznik ta­ko­vé­ho pro­žit­ku není po­ru­še­ním kon­sen­tu. Člo­věk nemá úpl­nou kon­t­ro­lu nad kaž­dou tě­les­nou re­ak­cí, emo­cí ani nad tím, jaký vý­znam pro něj ur­či­tá zku­še­nost zís­ká. Spon­tán­ní re­ak­ce není to­též jako roz­hod­nu­tí a vnitř­ní pro­ži­tek není au­to­ma­tic­ky jed­ná­ním vůči dru­hé­mu člo­vě­ku.

Je pro­to dů­le­ži­té roz­li­šo­vat mezi ro­vi­na­mi, kte­ré se mo­hou pře­krý­vat, ale nejsou to­tož­né: tě­les­né vzru­še­ní není to­též jako ero­tic­ký zá­jem, ero­tic­ký vý­znam není to­též jako přá­ní po­kra­čo­vat se­xu­ál­ně, po­cit in­ti­mi­ty není to­též jako ro­man­tic­ká při­taž­li­vost a ro­man­tic­ký cit není to­též jako přá­ní vy­tvo­řit part­ner­ský vztah.

Tě­les­ná re­ak­ce sama o sobě ne­do­ka­zu­je, že člo­věk zku­še­nost chtěl, že se mu lí­bi­la, že jej dru­há oso­ba při­ta­hu­je nebo že sou­hla­sí s ero­tic­kým po­kra­čo­vá­ním. Stej­ně tak po­cit dů­vě­ry či blíz­kos­ti ne­zna­me­ná, že chce člo­věk tuto blíz­kost pře­nést do jiné po­do­by vzta­hu.

Nový vý­znam, kte­rý zku­še­nost zís­ká pro jed­no­ho člo­vě­ka, je tedy pře­de­vším in­for­ma­cí o jeho vlast­ním pro­ží­vá­ní. Te­pr­ve způ­sob, ja­kým s tím­to vý­zna­mem za­čne na­klá­dat vůči dru­hé­mu člo­vě­ku, vstu­pu­je do ob­las­ti spo­leč­né­ho kon­sen­tu.

Vázaná osoba i osoba vedoucí session

Stej­ný prin­cip pla­tí pro vá­za­nou i vá­za­jí­cí oso­bu.

Po­kud se ero­tic­ký, ci­to­vý nebo vzta­ho­vý vý­znam ob­je­ví u vá­za­né oso­by, ne­vzni­ká tím au­to­ma­tic­ky ero­tic­ká nebo vzta­ho­vá dy­na­mi­ka mezi obě­ma lid­mi. Vá­za­ná oso­ba ne­mu­sí kaž­dou spon­tán­ní re­ak­ci oka­mži­tě sdě­lo­vat. Její vnitř­ní pro­ží­vá­ní zů­stá­vá sou­čás­tí je­jí­ho sou­kro­mí.

Pod­stat­ná změ­na na­stá­vá ve chví­li, kdy se ten­to pro­ži­tek za­čne pro­mí­tat do spo­leč­né­ho jed­ná­ní nebo do oče­ká­vá­ní vůči dru­hé­mu člo­vě­ku. Může na­pří­klad vznik­nout oče­ká­vá­ní ji­né­ho dru­hu do­te­ku, vět­ší in­ti­mi­ty, čas­těj­ší­ho kon­tak­tu, vý­luč­nos­ti nebo ur­či­té­ho vzta­ho­vé­ho po­kra­čo­vá­ní, aniž by o ně­čem ta­ko­vém vznik­la nová do­ho­da.

Stej­ně tak spon­tán­ní ero­tic­ká, ci­to­vá, ochra­ni­tel­ská nebo ro­man­tic­ká re­ak­ce oso­by ve­dou­cí sessi­on sama o sobě není dů­ka­zem zne­u­ži­tí role. Oso­ba ve­dou­cí sessi­on však ob­vykle dis­po­nu­je vět­ší mož­nos­tí ovliv­ňo­vat její prů­běh. Roz­ho­du­je o tem­pu, způ­so­bu do­te­ku, prá­ci s pro­va­zem, dél­ce jed­not­li­vých čás­tí i o tom, jak bude re­a­go­vat na pro­je­vy vá­za­né oso­by.

Pro­to nese vět­ší od­po­věd­nost za to, aby její vlast­ní nově vznik­lé pro­ží­vá­ní ne­za­ča­lo bez nové do­ho­dy mě­nit po­do­bu spo­leč­né­ho jed­ná­ní. Po­kud na­pří­klad za­čne kvů­li vlast­ní­mu vzru­še­ní vo­lit in­tim­něj­ší do­te­ky, pro­dlu­žo­vat ur­či­té si­tu­a­ce nebo vy­tvá­řet ero­tic­ké na­pě­tí, kte­ré ne­by­lo sou­čás­tí pů­vod­ní­ho rám­ce, už nejde pou­ze o vnitř­ní re­ak­ci.

Roz­ho­du­jí­cí tedy není pou­ze to, co člo­věk cítí, ale jak se svým pro­žit­kem na­lo­ží.

Spontánnost není alibi

Tato lo­gi­ka ne­smí vést k tomu, že se od­kaz na spon­tán­nost sta­ne uni­ver­zál­ní omluvou. Vnitř­ní pro­ži­tek nelze zven­čí spo­leh­li­vě ově­řit a sa­mot­né tvr­ze­ní „ne­můžu za to, co cí­tím“ pro­to ješ­tě nic ne­ří­ká o způ­so­bu, ja­kým člo­věk se svým pro­žit­kem za­chá­zí.

I sku­teč­ně ne­če­ka­ná ero­tic­ká, ci­to­vá nebo vzta­ho­vá re­ak­ce může být ná­sled­ně po­u­ži­ta k tla­ku na dru­hé­ho člo­vě­ka. Stej­ně tak lze ja­zyk spon­tán­nos­ti úče­lo­vě vy­u­žít k za­stře­ní cí­le­né­ho po­sou­vá­ní hra­nic.

Není pro­to vždy nej­dů­le­ži­těj­ší ur­čit, zda ur­či­tý po­cit sku­teč­ně vzni­kl spon­tán­ně. Pod­stat­něj­ší může být to, co po jeho vzni­ku ná­sle­du­je. Po­kud člo­věk při­jme, že jeho pro­ži­tek ne­za­klá­dá ná­rok na změ­nu spo­leč­né dy­na­mi­ky, re­spek­tu­je pů­vod­ní rá­mec a do­ká­že při­jmout i mož­nost, že dru­há oso­ba jeho vý­znam ne­sdí­lí, zů­stá­vá jeho re­ak­ce pře­de­vším jeho vlast­ní zku­še­nos­tí.

Jiná si­tu­a­ce vzni­ká teh­dy, když se „ne­če­ka­ný“ vý­znam opa­ko­va­ně stá­vá dů­vo­dem k na­vr­ho­vá­ní in­tim­něj­ší­ho kon­tak­tu, k po­sou­vá­ní pů­vod­ně vy­me­ze­né­ho rám­ce nebo k vy­tvá­ře­ní tla­ku, aby dru­hý člo­věk no­vou in­ter­pre­ta­ci při­jal.

Jed­not­li­vá si­tu­a­ce ne­mu­sí nic o mo­ti­va­ci vy­po­ví­dat. Opa­ku­jí­cí se vzo­rec však může být pod­stat­něj­ší než de­kla­ro­va­ný úmy­sl. Po­kud se údaj­ně spon­tán­ní po­su­ny pra­vi­del­ně ob­je­vu­jí prá­vě ve smě­ru, kte­rým chce je­den člo­věk vztah nebo dy­na­mi­ku vést, není nut­né kaž­dý pří­pad hod­no­tit izo­lo­va­ně. Otáz­kou už není jen to, co člo­věk tvr­dí, že cí­til, ale také to, zda jeho jed­ná­ní opa­ko­va­ně vy­tvá­ří stej­ný tlak na hra­ni­ce dru­hé­ho.

Ma­ni­pu­la­ce na­víc ne­mu­sí mít po­do­bu ote­vře­né­ho po­ža­dav­ku. Může spo­čí­vat v opa­ko­va­ném vy­tvá­ře­ní si­tu­a­cí, v nichž se dru­hé­mu před­klá­dá nový vý­znam jako něco, co „pros­tě vznik­lo“, přes­to­že vý­sled­kem bývá stá­le stej­ný po­sun. Nee­ro­tic­ké sessi­on na­pří­klad zno­vu a zno­vu zís­ká­va­jí ero­tic­ký cha­rak­ter, do­mlu­ve­ná míra blíz­kos­ti se po­stup­ně roz­ši­řu­je nebo se vzta­ho­vé na­pě­tí opa­ko­va­ně ob­je­vu­je tam, kde si je­den z lidí pře­je vět­ší in­ti­mi­tu. For­mál­ně při­tom ne­mu­sí za­znít žád­ný pří­mý po­ža­da­vek a kaž­dý jed­not­li­vý krok lze po­psat jako spon­tán­ní.

V ur­či­tém oka­mži­ku už pro­to není pod­stat­né jen to, zda byl kon­krét­ní po­cit ne­plá­no­va­ný. Dů­le­ži­té je také to, zda člo­věk roz­po­znal opa­ku­jí­cí se vzo­rec a jak na něj re­a­go­val. Spon­tán­ní může být vzru­še­ní, ná­klon­nost nebo tou­ha po vět­ší blíz­kos­ti. Je­jich spon­tán­nost ale sama o sobě ne­vy­svět­lu­je ani ne­o­spra­vedl­ňu­je opa­ko­va­né jed­ná­ní, kte­ré spo­leč­nou dy­na­mi­ku před­ví­da­tel­ně po­sou­vá stej­ným smě­rem.

Od­po­věd­nost ne­za­čí­ná vzni­kem po­ci­tu nebo tě­les­né re­ak­ce. Za­čí­ná tam, kde člo­věk ví nebo může vě­dět, jak jeho pro­ží­vá­ní ovliv­ňu­je jed­ná­ní, a přes­to ne­chá­vá dru­hé­ho zno­vu vstu­po­vat do si­tu­a­ce, v níž se pů­vod­ně do­hod­nu­tý rá­mec před­ví­da­tel­ně rozost­řu­je.

Když nabídka nemá pro oba stejnou váhu

Při po­su­zo­vá­ní no­vé­ho ero­tic­ké­ho, ci­to­vé­ho nebo vzta­ho­vé­ho vý­zna­mu ne­sta­čí sle­do­vat pou­ze to, zda byl vy­slo­ven jako na­bíd­ka a ni­ko­li jako po­ža­da­vek. Dů­le­ži­té je také, jak snad­né je pro dru­hé­ho člo­vě­ka tuto na­bíd­ku sku­teč­ně od­mít­nout.

Mož­nost říct ne totiž není za všech okol­nos­tí stej­ná. Asy­me­t­rie ne­vzni­ká pou­ze z rolí bě­hem kon­krét­ní sessi­on. Může vy­chá­zet také ze zku­še­nos­ti, re­pu­ta­ce, věku, po­sta­ve­ní v ko­mu­ni­tě, men­tor­ství, pří­stu­pu ke kon­tak­tům nebo z toho, že je­den člo­věk může dru­hé­mu ote­ví­rat či uza­ví­rat ur­či­té pří­le­ži­tos­ti. For­mál­ně tak mo­hou mít oba stej­né prá­vo od­mít­nout, za­tím­co prak­tic­ké dů­sled­ky od­mít­nu­tí pro ně stej­né nejsou.

Prá­vě pro­to může mít stej­né sdě­le­ní v růz­ných vzta­zích od­liš­nou váhu. Věta „uvě­do­mil/a jsem si, že pro mě naše sessi­on za­ča­ly zna­me­nat něco vzta­ho­vé­ho“ může mezi dvě­ma rov­no­cen­ně po­sta­ve­ný­mi lid­mi fun­go­vat jako ote­vře­né sdí­le­ní, na kte­ré lze bez vět­ších dů­sled­ků od­po­vě­dět, že dru­hý člo­věk stej­ný vý­znam ne­cí­tí. Po­kud ji však vy­slo­ví zku­še­ný a re­spek­to­va­ný člo­věk vůči no­váč­ko­vi, kte­ré­mu zá­ro­veň po­sky­tu­je pří­stup ke zku­še­nos­tem, kon­tak­tům nebo ko­mu­ni­tě, může stej­ná věta vy­tvá­řet tlak i bez je­di­né­ho vý­slov­né­ho po­ža­dav­ku.

Pod­sta­tou asy­me­t­rie tedy není, že člo­věk s vět­ším vli­vem ne­smí svůj pro­ži­tek sdí­let. Zna­me­ná však, že musí po­čí­tat s roz­dí­lem mezi svým zá­mě­rem a účin­kem svých slov. To, co sám vní­má jako ne­zá­vaz­nou na­bíd­ku k vět­ší blíz­kos­ti či ero­tic­ké­mu sdí­le­ní, může dru­hý člo­věk pro­ží­vat jako něco, co je ob­tíž­né od­mít­nout bez ri­zi­ka ztrá­ty vzta­hu, dal­ších sessi­on, men­tor­ství, spo­le­čen­ské­ho při­je­tí nebo pří­stu­pu ke ko­mu­ni­tě.

Čím vět­ší je ten­to roz­díl, tím vět­ší od­po­věd­nost má člo­věk s vět­ším vli­vem za vy­tvo­ře­ní pro­sto­ru, ve kte­rém od­mít­nu­tí ne­bu­de zna­me­nat sank­ci ani změ­nu za­chá­ze­ní. Ne­sta­čí tedy, že „ne za­znít může.“ Dů­le­ži­té je také, zda může za­znít bez ne­při­mě­ře­né ceny.

Asy­me­t­rie tím ne­mě­ní plat­nost osob­ní­ho pro­žit­ku. Mění však od­po­věd­nost za způ­sob, ja­kým je ten­to pro­ži­tek pře­ná­šen do spo­leč­né­ho pro­sto­ru. Čím vět­ší je roz­díl ve zku­še­nos­ti nebo po­sta­ve­ní, tím vět­ší od­po­věd­nost má člo­věk s vět­ším vli­vem za způ­sob, ja­kým svůj nový pro­ži­tek ko­mu­ni­ku­je. Ne pro­to, že by své po­ci­ty ne­směl sdí­let, ale pro­to, že musí po­čí­tat s tím, že jeho slo­va mo­hou mít pro dru­hé­ho vět­ší váhu, než ja­kou jim sám za­mýš­lí dát. Opa­tr­nost zde ne­zna­me­ná po­tla­če­ní vlast­ní­ho pro­ží­vá­ní, ale vě­do­mí, že mož­nost něco vy­slo­vit a mož­nost dru­hé­ho člo­vě­ka svo­bod­ně to od­mít­nout nejsou za všech okol­nos­tí sy­me­t­ric­ké.

Když rozdílný význam přesahuje otázku konsentu

Zvlášt­ní otáz­ka vzni­ká teh­dy, když zku­še­nost zís­ká vzta­ho­vý vý­znam pou­ze pro jed­no­ho člo­vě­ka a ten­to roz­díl za­čne ovliv­ňo­vat dů­vo­dy, proč lidé ve spo­leč­ném vá­zá­ní po­kra­ču­jí. Je­den může dal­ší sessi­on chá­pat pře­de­vším jako tě­les­nou, tvůr­čí nebo es­te­tic­kou spo­lu­prá­ci, za­tím­co pro dru­hé­ho se stá­va­jí vý­znam­ným zdro­jem blíz­kos­ti, ci­to­vé vaz­by nebo na­dě­je na hlub­ší vztah.

Sa­mot­ná roz­díl­nost těch­to vý­zna­mů ješ­tě ne­zna­me­ná, že je po­kra­čo­vá­ní ne­e­tic­ké. Ote­ví­rá ale otáz­ky, kte­ré už nelze vy­ře­šit pou­ze tím, zda oba lidé sou­hla­sí s kon­krét­ní sessi­on. Zá­le­ží také na tom, zda oba do­sta­teč­ně ro­zu­mě­jí tomu, v ja­kém vzta­ho­vém rám­ci po­kra­ču­jí, zda je­den člo­věk ne­vy­chá­zí z na­dě­je, kte­rou dru­hý vě­do­mě ne­sdí­lí, a zda ně­kdo ne­za­čí­ná tě­žit z ci­to­vé in­ves­ti­ce nebo zra­ni­tel­nos­ti dru­hé­ho.

To je zvlášť dů­le­ži­té ve chví­li, kdy člo­věk ví, že pro dru­hé­ho spo­leč­né vá­zá­ní zna­me­ná pod­stat­ně víc než pro něj sa­mot­né­ho. Otáz­ka pak ne­zní jen „sou­hla­sí s dal­ší sessi­on?“ ale také „co vím o dů­vo­dech, proč říká ano, a co z jeho ano zís­ká­vám já?“

Tady už se otáz­ka kon­sen­tu po­tká­vá s šir­ší eti­kou vzta­ho­vé od­po­věd­nos­ti, asy­me­t­rie a in­stru­men­ta­li­za­ce. Jed­no­stran­ný vzta­ho­vý vý­znam a eti­ka po­kra­čo­vá­ní v ta­ko­vé dy­na­mi­ce pro­to pře­sa­hu­jí rá­mec této ka­pi­to­ly a za­slou­ží si sa­mo­stat­ný pro­stor.

Když mlčení nestačí

Není nut­né kaž­dou spon­tán­ní re­ak­ci hned ver­ba­li­zo­vat – po­vin­nost sdí­let vlast­ní vnitř­ní svět nelze za­mě­ňo­vat s po­vin­nos­tí re­spek­to­vat spo­leč­nou do­ho­du. Exis­tu­jí ale si­tu­a­ce, kdy už sa­mot­né ml­če­ní ne­sta­čí. Hra­ni­ce ne­le­ží jed­no­du­še mezi tím, co člo­věk vy­slo­ví a co si ne­chá pro sebe. Dů­le­ži­těj­ší je otáz­ka, zda se změ­ni­lo něco, co může ovliv­nit pod­mín­ky, za nichž dru­hý člo­věk sou­hla­sí.

Pod­stat­ná otáz­ka tedy není: „Mu­sím dru­hé­mu říct, co cí­tím? „Spíš“:Po­tře­bu­je dru­hý vě­dět, že se něco změ­ni­lo, aby mohl dál sku­teč­ně roz­ho­do­vat o své účas­ti?“

Prá­vě v tom­to bodě pře­stá­vá být vnitř­ní změ­na pou­ze sou­kro­mou zá­le­ži­tos­tí a stá­vá se sou­čás­tí pod­mí­nek spo­leč­né­ho kon­sen­tu.

Po­kud se něčí vztah ke dru­hé­mu zá­sad­ně změ­ní, může být uži­teč­né to otevřít ješ­tě před dal­ší sessi­on – ne pro­to, že by kaž­dý cit mu­sel být při­znán, ale pro­to­že ně­kte­ré změ­ny mo­hou ovliv­nit schop­nost vstu­po­vat do dal­ší zku­še­nos­ti za stej­ných pod­mí­nek jako dřív. Úpl­ná sho­da vnitř­ních vý­zna­mů při­tom není nut­ná ani mož­ná; pod­stat­né je, zda roz­díl­né vý­zna­my ne­vy­tvá­ře­jí zá­sad­ně od­liš­ná oče­ká­vá­ní ohled­ně toho, co si lidé mo­hou na­vzá­jem ná­ro­ko­vat nebo co bude ná­sle­do­vat.

Roz­li­še­ní mezi osob­ním a spo­leč­ným vý­zna­mem bývá dů­le­ži­té i po sessi­on, pro­to­že ně­kte­ré re­ak­ce se ne­ob­je­ví oka­mži­tě. Člo­věk může až po ho­di­nách nebo dnech zjis­tit, že v něm zku­še­nost ote­vře­la sil­nou ci­to­vou vazbu, ero­tic­ký zá­jem nebo přá­ní vět­ší blíz­kos­ti; jiný může na­o­pak do­da­teč­ně cí­tit od­stup, ne­jis­to­tu nebo po­tře­bu hra­ni­ce zpřes­nit. Ani do­da­teč­ný vznik těch­to po­ci­tů zpět­ně ne­mě­ní kon­sent k tomu, co již pro­běh­lo – může ale změ­nit, s čím je člo­věk ocho­ten na­dá­le sou­hla­sit.

Konsent jako rámec, ne záruka

Ne­če­ka­ný vý­znam zku­še­nos­ti ne­mu­sí být pro­blém, kte­rý je tře­ba „opra­vit“. Může být pros­tě no­vou sku­teč­nos­tí, kte­rou je po­tře­ba vzít v úva­hu. Ně­kdy ne­změ­ní nic, jin­dy po­ve­de ke změ­ně hra­nic, nové do­mluvě, pře­ru­še­ní dy­na­mi­ky nebo k roz­hod­nu­tí dál ne­po­kra­čo­vat. Ne­plá­no­va­ný do­pad sám o sobě ne­zna­me­ná po­chy­be­ní; dob­rý úmy­sl ale pře­stá­vá sta­čit ve chví­li, kdy je pro­mě­na spo­leč­né dy­na­mi­ky roz­po­zna­tel­ná.

Kon­sent totiž ne­mů­že být zá­ru­kou toho, jaký vý­znam zku­še­nost na­ko­nec zís­ká. Dů­le­ži­tá hra­ni­ce vede jin­de: mezi tím, co vzni­ká v pro­ží­vá­ní jed­no­ho člo­vě­ka, a tím, co se z to­ho­to vý­zna­mu má stát mezi dvě­ma lid­mi. In­ten­ziv­ní po­cit může být zce­la sku­teč­ný, aniž by byl vzá­jem­ný. To, že zku­še­nost pro jed­no­ho člo­vě­ka zís­ka­la ero­tic­ký, ro­man­tic­ký nebo vzta­ho­vý vý­znam, ješ­tě ne­u­r­ču­je, jak ji má chá­pat dru­hý.

Au­to­no­mie na obou kon­cích pro­va­zu pro­to ne­spo­čí­vá jen v prá­vu při­jmout nebo od­mít­nout kon­krét­ní jed­ná­ní. Za­hr­nu­je také prá­vo roz­ho­do­vat o tom, jaký druh vzta­hu je člo­věk ocho­ten vy­tvá­řet, jaké vý­zna­my chce spo­leč­ně roz­ví­jet a kdy už ne­chce po­kra­čo­vat v ně­čem, co se pro něj sta­lo ji­ným, než čím to bylo na za­čát­ku.

Mož­ná prá­vě v tom spo­čí­vá jed­na z nej­ob­tíž­něj­ších po­dob re­spek­tu k au­to­no­mii: do­vo­lit vlast­ní­mu pro­žit­ku, aby byl sku­teč­ný, aniž bychom po dru­hém žá­da­li, aby jeho sku­teč­nost po­tvr­dil tím, že mu dá stej­ný vý­znam.

Kon­sent pro­to není pří­sli­bem, že zku­še­nost zů­sta­ne tím, čím měla být. Je spíš zá­vaz­kem, že po­kud se její vý­znam pro­mě­ní, ne­bu­de je­den člo­věk tuto pro­mě­nu psát za oba.