Prožitek za provazem: proč vznikl tento projekt

O mé motivaci zkoumat, učit se a sdílet.

26. 7. 2026 · 8 min čtení

Ten­to pro­jekt vzni­kl z mé po­tře­by po­ro­zu­mět pro­žit­kům, se kte­rý­mi jsem se při vá­zá­ní se­tka­la. Hle­da­la jsem od­po­vě­di na to, co se ve mně bě­hem těch­to zku­še­nos­tí ode­hrá­va­lo, jak k bu­dou­cím se­tká­ním při­stu­po­vat udr­ži­tel­ně­ji, před čím se chrá­nit a jak in­ten­ziv­ní pro­žit­ky ná­sled­ně in­te­gro­vat tak, aby pro mne shi­ba­ri moh­lo zů­stat emo­ci­o­nál­ně bez­peč­ným pro­sto­rem.

Pů­vod­ně jsem chtě­la psát pře­de­vším o po­kro­či­lej­ších té­ma­tech, jako je od­lo­že­né zpra­co­vá­ní po­tla­če­ných emo­cí nebo vzta­ho­vý ne­sou­lad mezi vá­za­jí­cí a vá­za­nou oso­bou. Brzy se však uká­za­lo, že bez zá­klad­ní­ho po­ro­zu­mě­ní re­ak­cím lid­ské­ho těla, ner­vo­vé­ho sys­té­mu a vzta­ho­vé dy­na­mi­ky by těm­to té­ma­tům chy­běl ne­zbyt­ný kon­text.

Worksho­py a fes­ti­va­ly dnes zpří­stup­ňu­jí tech­ni­ky, kte­ré mo­hou z hle­dis­ka pro­žit­ku ote­ví­rat vel­mi hlu­bo­ké sta­vy vě­do­mí a znač­nou psy­cho­so­ma­tic­kou zra­ni­tel­nost. V čes­kém pro­stře­dí však pod­le mého vní­má­ní stá­le chy­bí do­sta­tek pro­sto­ru pro sys­te­ma­tic­ké vzdě­lá­vá­ní o tom, jak s tě­mi­to sta­vy pra­co­vat, jak jim ro­zu­mět a jak pod­po­ro­vat je­jich bez­peč­né zpra­co­vá­ní.

Vel­ká část vý­u­ky se při­ro­ze­ně za­mě­řu­je na tech­nic­kou strán­ku vá­zá­ní, pre­ven­ci fy­zic­kých zra­ně­ní včet­ně po­ško­ze­ní ner­vo­vé­ho sys­té­mu, es­te­ti­ku a v po­sled­ních le­tech také na kon­sent. To vše jsou zá­sad­ní ob­las­ti. Stej­ně dů­le­ži­té je však pod­le mě po­ro­zu­mě­ní psy­cho­fy­zi­o­lo­gic­ké dy­na­mi­ce mezi vá­za­jí­cí a vá­za­nou oso­bou, vní­má­ní tě­les­né­ho bez­pe­čí, vzta­ho­vé­mu vy­la­dě­ní a struk­tu­ře ná­sled­né péče.

Osob­ní zku­še­nos­ti lek­to­rů a lek­to­rek mo­hou být vel­mi cen­né, samy o sobě však ne­mo­hou na­hra­dit hlub­ší po­ro­zu­mě­ní pro­ce­sům, kte­ré se bě­hem vá­zá­ní mo­hou v těle a ner­vo­vém sys­té­mu ak­ti­vo­vat. Také ote­vře­né otáz­ky ve vzta­hu ke kon­sen­tu zde pod­le mne za­sa­hu­jí do ob­las­tí, kte­ré ve ve­řej­ných dis­ku­sích ně­kdy zů­stá­va­jí stra­nou, na­pří­klad do roz­dí­lu mezi for­mál­ním sou­hla­sem, sku­teč­nou schop­nos­tí vní­mat vlast­ní hra­ni­ce a mož­nos­tí prů­běž­ně re­a­go­vat na mě­ní­cí se tě­les­ný a psy­chic­ký stav.

Otáz­ka, jaké pro­ce­sy se bě­hem shi­ba­ri sku­teč­ně ode­hrá­va­jí a jaké pod­mín­ky pod­po­ru­jí je­jich sta­bi­li­tu a bez­pe­čí, se pro mne po­stup­ně sta­la zá­sad­ním té­ma­tem.

Sama jsem za­ži­la obě stra­ny této zku­še­nos­ti. Shi­ba­ri mi ote­vře­lo pro­stor k hlu­bo­ké vnitř­ní in­te­gra­ci, dů­vě­ru v sebe samu, ve vá­za­jí­cí oso­bu i ve spo­je­ní, kte­ré mezi námi na ur­či­tou dobu vznik­lo. Bylo zku­še­nos­tí po­hy­bu­jí­cí se mezi bo­les­tí a krá­sou, mezi zra­ni­tel­nos­tí a bez­pe­čím.

Zá­ro­veň se pro mne sta­lo také zdro­jem emoč­ní­ho vy­čer­pá­ní a zra­ně­ní, kte­rá ovliv­ni­la můj vztah k in­ti­mi­tě i vlast­ní­mu tělu. Ne­šlo při­tom o fy­zic­ké po­ško­ze­ní ani o vě­do­mé pře­kra­čo­vá­ní do­mlu­ve­ných hra­nic. Pod­stat­nou roli hrá­lo spí­še dlou­ho­do­bé pře­hlí­že­ní so­ma­tic­kých a vzta­ho­vých po­třeb, kte­ré mo­hou být v in­ten­ziv­ních si­tu­a­cích myl­ně po­va­žo­vá­ny za ne­pod­stat­né, přes­to­že mají pro po­cit bez­pe­čí zá­sad­ní vý­znam.

Dlou­ho jsem byla pře­svěd­če­ná, že pro­blém je ve mně. Že jsem pří­liš cit­li­vá. Že po­tře­bu­ji pří­liš mno­ho.

Při hle­dá­ní od­po­vě­dí a ces­ty k uzdra­ve­ní jsem však po­stup­ně za­ča­la chá­pat, že mé re­ak­ce ne­by­ly dů­ka­zem osob­ní­ho se­lhá­ní. Mé emo­ce ne­by­ly samy o sobě pře­hna­né, mé po­tře­by ne­by­ly znám­kou sla­bos­ti a mé pro­ží­vá­ní ne­by­lo pro­blé­mem, kte­rý bylo nut­né opra­vit nebo po­tla­čit. Bylo re­ak­cí zce­la zdra­vé­ho or­ga­nis­mu na mi­mo­řád­ně in­ten­ziv­ní zku­še­nos­ti v pro­stře­dí, kte­ré pro je­jich zpra­co­vá­ní ne­po­sky­to­va­lo do­sta­teč­nou pod­po­ru.

S od­stu­pem času vi­dím, že čás­ti těch­to ná­sled­ků bylo mož­né pře­de­jít lep­ší in­for­mo­va­nos­tí, ote­vře­něj­ší ko­mu­ni­ka­cí a přes­něj­ším po­ro­zu­mě­ním ro­lím obou zú­čast­ně­ných. Zá­ro­veň jsem si za­ča­la více uvě­do­mo­vat, že ně­kdy jsme vstu­po­va­li do sessi­on i v si­tu­a­ci, kdy psy­chic­ký nebo fy­zic­ký stav jed­né ze stran ne­vy­tvá­řel vhod­né pod­mín­ky pro její bez­peč­ný prů­běh.

Ne­kom­pa­ti­bi­li­ta mezi vá­za­jí­cí a vá­za­nou oso­bou může vést k tomu, že vá­za­ná oso­ba pro­ží­vá ne­do­sta­tek psy­cho­so­ma­tic­ké pod­po­ry jako na­ru­še­ní dů­vě­ry, bez­pe­čí nebo vlast­ních hra­nic. V ně­kte­rých pří­pa­dech se tato zku­še­nost může do­tý­kat také kon­sen­tu, zejmé­na po­kud nejsou pře­dem vy­jas­ně­na oče­ká­vá­ní, mož­nos­ti ko­mu­ni­ka­ce a od­po­věd­nost obou stran. Je však dů­le­ži­té tyto si­tu­a­ce roz­li­šo­vat a au­to­ma­tic­ky ne­za­mě­ňo­vat po­ru­še­ní kon­sen­tu, ne­do­sta­teč­nou péči, vzta­ho­vý ne­sou­lad a ne­na­pl­ně­ná oče­ká­vá­ní.

Vá­za­ná oso­ba nese od­po­věd­nost za svá roz­hod­nu­tí, za ko­mu­ni­ka­ci zná­mých li­mi­tů a v rám­ci svých mož­nos­tí také za to, jak se svým pro­ží­vá­ním na­klá­dá. Ne­mů­že však plně ří­dit všech­ny re­ak­ce vlast­ní­ho ner­vo­vé­ho sys­té­mu ani pře­dem roz­po­znat kaž­dý stav, do kte­ré­ho se bě­hem in­ten­ziv­ní zku­še­nos­ti do­sta­ne.

Vá­za­jí­cí oso­ba na­o­pak nese od­po­věd­nost za způ­sob, ja­kým vy­tvá­ří a udr­žu­je pro­stor, za svou po­zor­nost, schop­nost re­a­go­vat na změ­ny a za re­a­lis­tic­ké vy­hod­no­ce­ní vlast­ních kom­pe­ten­cí. Její role pro­to pod­le mě ne­mů­že být re­du­ko­vá­na pou­ze na tech­nic­ké pro­ve­de­ní úva­zů. V oka­mži­ku, kdy dru­hé­ho člo­vě­ka pro­vá­zí hlu­bo­kým pro­žit­kem a při­jí­má jeho dů­vě­ru, vstu­pu­je také do vzta­ho­vé a re­gu­lač­ní dy­na­mi­ky, kte­rá může mít vý­znam­ný do­pad na obě stra­ny.

Po­kud je tato dy­na­mi­ka ne­do­sta­teč­ně po­cho­pe­na, mo­hou ná­sled­ky za­sáh­nout vá­za­né i vá­za­jí­cí oso­by. U vá­za­ných osob může do­jít k osla­be­ní dů­vě­ry, po­ci­tu bez­pe­čí nebo schop­nos­ti zno­vu se pro­va­zům ode­vzdat. U vá­za­jí­cích osob může ne­ú­spěš­ná zku­še­nost na­ru­šit vní­má­ní vlast­ních schop­nos­tí, role a mož­nos­ti bez­peč­ně pro­vá­zet dru­hé in­ten­ziv­ním pro­žit­kem.

Hlu­bo­ké vzta­ho­vé a tě­les­né zku­še­nos­ti mo­hou za­ne­chá­vat dlou­ho­do­bé sto­py v tom, jak ner­vo­vý sys­tém vní­má bez­pe­čí, blíz­kost, dů­vě­ru a mož­nost zno­vu se otevřít.

Lidé, kte­ří se učí vá­zat na tech­nic­kých worksho­pech, tak do­stá­va­jí do ru­kou moc­ný ná­stroj. Mo­hou jeho pro­střed­nic­tvím vý­raz­ně ovliv­nit psy­chic­ké a tě­les­né pro­ží­vá­ní dru­hé­ho člo­vě­ka, aniž by byli vždy do­sta­teč­ně se­zná­me­ni se vše­mi ri­zi­ky a mož­ný­mi dů­sled­ky.

Nejsem si jis­tá, zda si roz­sah to­ho­to vli­vu vždy plně uvě­do­mu­jí ani sa­mot­ní lek­to­ři a lek­tor­ky. Po­kud jsou na zá­věr worksho­pů za­řa­zo­vá­na cvi­če­ní s vý­raz­ným emoč­ním nebo vzta­ho­vým ná­bo­jem, je­jich do­pad ne­mu­sí skon­čit spo­lu s ukon­če­ním pro­gra­mu. In­te­gra­ce ta­ko­vé zku­še­nos­ti může po­kra­čo­vat ješ­tě ně­ko­lik ho­din nebo dní. No­váč­ci však na tuto mož­nost ne­bý­va­jí vždy pře­dem při­pra­ve­ni a ne­mu­sí vě­dět, jak s ná­sled­ný­mi re­ak­ce­mi za­chá­zet nebo kde hle­dat pod­po­ru.

Ne­di­vi­la bych se, po­kud by ně­kte­ří lidé ze shi­ba­ri scé­ny ode­šli také pro­to, že po opa­ko­va­ných zku­še­nos­tech pře­sta­li vě­řit, že pro ně ten­to pro­stor může být bez­peč­ný a že v něm mo­hou za­ží­vat to krás­né, o čem slý­cha­jí od ostat­ních. U ně­ko­ho moh­lo do­jít k ne­do­stat­ku po­ro­zu­mě­ní a pod­po­ry, u ji­né­ho moh­la hrát roli ne­re­a­lis­tic­ká nebo ro­man­ti­zo­va­ná oče­ká­vá­ní. Čas­to se při­tom může jed­nat o kom­bi­na­ci ně­ko­li­ka fak­to­rů, ni­ko­li o jed­no­znač­né se­lhá­ní jed­no­ho člo­vě­ka.

Prá­vě pro­to po­va­žu­ji za dů­le­ži­té mlu­vit o ko­mu­ni­ka­ci, o po­tře­bách, o fun­go­vá­ní ner­vo­vé­ho sys­té­mu, o bez­peč­ném pro­stře­dí a o in­te­gra­ci hlu­bo­kých pro­žit­ků.

A také o od­po­věd­nos­ti, kte­rá při­chá­zí ve chví­li, kdy člo­věk drží v ru­kou nejen pro­vaz, ale také dů­vě­ru dru­hé­ho člo­vě­ka.

Do­tknu se i kon­sen­tu.

In­for­ma­ce, kte­ré zde sdí­lím, jsou ur­če­ny pře­de­vším k za­myš­le­ní a jako in­spi­ra­ce při hle­dá­ní vlast­ních od­po­vě­dí. Nejsem psy­cho­lož­ka ani te­ra­pe­u­t­ka a žád­ný z těch­to obo­rů jsem sys­te­ma­tic­ky ne­stu­do­va­la. Mým cí­lem není po­sky­to­vat od­bor­nou péči ani po­psat jed­not­li­vá té­ma­ta vy­čer­pá­va­jí­cím způ­so­bem.

V tex­tech vy­chá­zím z vlast­ní zku­še­nos­ti, sa­mo­stu­dia a sna­hy pro­po­jo­vat po­znatky z růz­ných ob­las­tí s pro­stře­dím shi­ba­ri. Budu se pro­to sna­žit co nej­zře­tel­ně­ji roz­li­šo­vat mezi obec­ně při­jí­ma­ný­mi po­znatky, je­jich mož­nou apli­ka­cí na vá­zá­ní a vlast­ní in­ter­pre­ta­cí. Tam, kde po­u­ží­vám od­bor­né po­jmy, je ne­vní­mám jako de­fi­ni­tiv­ní vy­svět­le­ní kaž­dé in­di­vi­du­ál­ní zku­še­nos­ti, ale jako je­den z mož­ných rám­ců, kte­rý nám může po­mo­ci lépe po­ro­zu­mět tomu, co se ode­hrá­vá.

Budu ráda, po­kud se ve chví­li, kdy se něco ne­da­ří, ne­při­klo­ní­te au­to­ma­tic­ky k vzá­jem­né­mu ob­vi­ňo­vá­ní, ale po­ku­sí­te se spo­leč­ně hle­dat upřím­né vy­svět­le­ní toho, co je po­tře­ba změ­nit, zlep­šit nebo příš­tě na­sta­vit ji­nak.

In­ten­ziv­ní zku­še­nost v pro­va­zech může vel­mi snad­no od­ha­lit psy­cho­so­ma­tic­ké li­mi­ty obou zú­čast­ně­ných. Po­kud sessi­on ne­skon­čí dob­ře, vzni­ká při­ro­ze­ná ten­den­ce celé se­lhá­ní per­so­ni­fi­ko­vat a při­psat vinu part­ner­ce nebo part­ne­ro­vi. Ně­kdy je sa­mo­zřej­mě nut­né kon­krét­ní od­po­věd­nost jas­ně po­jme­no­vat. Ne kaž­dá ná­roč­ná zku­še­nost je však vý­sled­kem zlé­ho zá­mě­ru, vě­do­mé­ho za­ne­dbá­ní nebo osob­ní­ho se­lhá­ní.

Po­ro­zu­mě­ní neu­ro­bi­o­lo­gic­kým a so­ma­tic­kým pro­ce­sům nám může po­mo­ci vy­stou­pit z cyk­lu ob­vi­ňo­vá­ní a ublí­že­ní. Ne­po­ve­de­ný zá­ži­tek nebo ná­sled­ný emoč­ní pro­pad mo­hou být dů­sled­kem pře­tí­že­ní ner­vo­vé­ho sys­té­mu, ne­do­sta­teč­né­ho vzta­ho­vé­ho vy­la­dě­ní, chy­bě­jí­cí ko­re­gu­la­ce, ne­jas­ných oče­ká­vá­ní nebo kom­bi­na­ce více okol­nos­tí.

Ta­ko­vé po­ro­zu­mě­ní umož­ňu­je vní­mat kri­zo­vé oka­mži­ky nejen jako dů­kaz se­lhá­ní jed­not­liv­ce, ale také jako zprá­vu or­ga­nis­mu a vzta­hu. Může nám uká­zat, kde je po­tře­ba změ­nit tech­nic­ký pří­stup, lépe ko­mu­ni­ko­vat, po­sí­lit vzá­jem­nou pod­po­ru, pře­hod­no­tit kom­pa­ti­bi­li­tu nebo příš­tě vy­tvo­řit bez­peč­něj­ší struk­tu­ru celé zku­še­nos­ti.

Omlou­vám se, že v tuto chví­li ne­mám ka­pa­ci­tu re­a­go­vat na pří­pad­né do­ta­zy ani se ak­tiv­ně účast­nit na­va­zu­jí­cích dis­ku­sí. Mám ješ­tě řadu té­mat, kte­rá bych chtě­la otevřít a po­stup­ně zpra­co­vat, a po­tře­bu­ji nyní vě­no­vat čas pře­de­vším jim. Nic však ne­brá­ní tomu, aby kdo­ko­li ně­kte­ré z těch­to pod­ně­tů pře­vzal, sa­mo­stat­ně je dále roz­ve­dl nebo se jim vě­no­val více do hloub­ky, pří­pad­ně je i vy­vrá­til jako pře­ko­na­né. Budu ráda, po­kud zve­řej­ně­né tex­ty po­slou­ží jako vý­cho­dis­ko pro dal­ší pře­mýš­le­ní a dis­ku­si, i když u ní ne­bu­du moci být osob­ně pří­tom­na.

Pře­ji si, aby ten­to web pod­po­řil váš vzá­jem­ný di­a­log a při­ne­sl více po­ro­zu­mě­ní, bez­pe­čí, uspo­ko­je­ní a ra­dos­ti do va­šich spo­leč­ných cest v pro­va­zech.

Po­znám­ka: Kaž­dý ze zve­řej­ně­ných člán­ků je kon­ci­po­ván jako sa­mo­stat­ně či­tel­ný ce­lek. Z to­ho­to dů­vo­du se mo­hou ně­kte­rá zá­klad­ní vy­svět­le­ní a sou­vis­los­ti v jed­not­li­vých tex­tech opa­ko­vat. Smys­lem to­ho­to opa­ko­vá­ní je po­skyt­nout úpl­ný kon­text také čte­ná­řům a čte­nář­kám, kte­ří se s da­ným té­ma­tem se­tká­va­jí po­pr­vé.