Co máme na mysli, když mluvíme o subspace

Mezi hlubokou absorpcí a reakcí na přetížení

26. 7. 2026 · 10 min čtení

Sub­spa­ce je po­jem po­u­ží­va­ný pře­de­vším v pro­stře­dí BDSM pro ozna­če­ní změn vě­do­mí, kte­ré se mo­hou ob­je­vit bě­hem in­ten­ziv­ní tě­les­né, emoč­ní a vzta­ho­vé zku­še­nos­ti. Lidé jej po­pi­su­jí jako změ­nu vní­má­ní času, osla­be­ní slov­ní­ho a ana­ly­tic­ké­ho myš­le­ní, hlu­bo­ké sou­stře­dě­ní na tě­les­né vje­my, pro­mě­nu bo­les­ti, po­cit leh­kos­ti, kli­du, ode­vzdá­ní nebo mi­mo­řád­né­ho vzta­ho­vé­ho pro­po­je­ní.

Přes­to­že se ně­kte­ré po­pi­sy opa­ku­jí na­příč růz­ný­mi ko­mu­ni­ta­mi a typy pra­xe, sub­spa­ce nemá jed­not­nou od­bor­nou de­fi­ni­ci. Není ani spo­leh­li­vě vy­me­ze­ným neu­ro­bi­o­lo­gic­kým sta­vem, kte­rý by bylo mož­né ur­čit pod­le jed­no­ho me­cha­nis­mu, fy­zi­o­lo­gic­ké­ho uka­za­te­le nebo sou­bo­ru vněj­ších pro­je­vů. Přes­něj­ší je chá­pat jej jako ko­mu­nit­ní a fe­no­me­no­lo­gic­ké ozna­če­ní pro sku­pi­nu čás­teč­ně po­dob­ných zku­še­nos­tí, kte­ré mo­hou vzni­kat růz­ný­mi cesta­mi.

Vý­zkum BDSM in­ter­ak­cí již za­chy­til ně­kte­ré změ­ny sou­vi­se­jí­cí se stre­so­vou re­gu­la­cí, vní­má­ním bo­les­ti, so­ci­ál­ním pro­po­je­ním nebo sta­vy při­po­mí­na­jí­cí­mi flow. Sa­mot­ný sub­spa­ce však za­tím nemá do­sta­teč­ně ově­ře­ný vě­dec­ký mo­del. Jeho mož­né me­cha­nismy pro­to od­vo­zu­je­me pře­de­vším z obec­něj­ších po­znat­ků o pre­dik­tiv­ním fun­go­vá­ní moz­ku, au­to­nomní re­gu­la­ci, in­te­ro­cep­ci, po­zor­nos­ti, bo­les­ti, so­ci­ál­ní vaz­bě a změ­ně­ných sta­vech vě­do­mí.

Těm­to ob­las­tem jsme se vě­no­va­li v před­cho­zích tex­tech – Evoluční význam změněných stavů vědomí, kte­rý vy­svět­lu­je, proč je ner­vo­vý sys­tém vů­bec schop­ný tak­to se pře­or­ga­ni­zo­vat, Prediktivní mozek, za­mě­ře­ný na to, jak oče­ká­vá­ní for­mu­jí vní­má­ní, Autonomní nervový systém, vě­no­va­ný re­gu­la­ci mo­bi­li­za­ce a ob­no­vy, a Interocepce: jak tělo mluví k mozku, kte­rý po­pi­su­je, jak vzni­ká pro­ži­tek z tě­les­né­ho sig­ná­lu. Nyní je mů­že­me pro­po­jit a po­lo­žit si přes­něj­ší otáz­ku: co vlast­ně ozna­ču­je­me slo­vem sub­spa­ce a proč mo­hou po­dob­ně po­pi­so­va­né zku­še­nos­ti vzni­kat od­liš­ný­mi pro­ce­sy?

Co označujeme jako subspace

Sub­spa­ce není zku­še­nost, kte­rou by kaž­dý člo­věk pro­ží­val stej­ným způ­so­bem. U ně­ko­ho se může pro­je­vit vý­raz­nou změ­nou vní­má­ní času a okol­ní­ho pro­sto­ru, u ji­né­ho pře­de­vším změ­nou tě­les­né­ho vní­má­ní, sní­že­ním po­tře­by mlu­vit nebo hlu­bo­kým za­mě­ře­ním na dru­hé­ho člo­vě­ka. Ně­kdo jej po­pi­su­je jako klid a leh­kost, jiný jako in­ten­ziv­ní emoč­ní ote­vře­nost nebo stav, ve kte­rém ustu­pu­je běž­ná po­tře­ba prů­běh zku­še­nos­ti ana­ly­zo­vat.

Ani u stej­né­ho člo­vě­ka ne­mu­sí mít po­kaž­dé stej­nou po­do­bu. Vý­sle­dek ovliv­ňu­je ak­tu­ál­ní tě­les­ný stav, úna­va, oče­ká­vá­ní, typ sti­mu­la­ce, pro­stře­dí, vztah mezi zú­čast­ně­ný­mi, před­cho­zí zku­še­nos­ti i to, jak bez­peč­ná a před­ví­da­tel­ná si­tu­a­ce člo­vě­ku při­pa­dá.

Sub­spa­ce pro­to není mož­né chá­pat jako jas­ně ohra­ni­če­ný bod, do kte­ré­ho člo­věk buď vstou­pí, nebo ne­vstou­pí. Může jít spí­še o po­stup­nou změ­nu or­ga­ni­za­ce po­zor­nos­ti, vní­má­ní, emo­cí a tě­les­né re­gu­la­ce. Hra­ni­ce mezi běž­ným sou­stře­dě­ním, hlu­bo­kou ab­sorp­cí a vý­raz­ně změ­ně­ným sta­vem vě­do­mí ne­mu­sí být os­t­rá.

Sub­spa­ce zá­ro­veň není po­vin­nou sou­čás­tí BDSM ani mě­řít­kem kva­li­ty zku­še­nos­ti. Jeho ne­pří­tom­nost ne­zna­me­ná ne­do­sta­tek dů­vě­ry, ma­lou in­ten­zi­tu nebo ne­do­sta­teč­nou schop­nost ode­vzdá­ní. Ne­měl by se stát vý­ko­no­vým cí­lem, je­hož je nut­né do­sáh­nout ze­si­lo­vá­ním sti­mu­la­ce nebo pro­dlu­žo­vá­ním zku­še­nos­ti.

Co subspace není

Jed­ním z častých zjed­no­du­še­ní je před­sta­va, že sub­spa­ce vzni­ká jako pří­mý dů­sle­dek bo­les­ti. Bo­lest nebo jiná vý­razná tě­les­ná sti­mu­la­ce může být jed­ním z pod­ně­tů, kte­ré se na změ­ně pro­ží­vá­ní po­dí­le­jí, není však nut­nou ani do­sta­ču­jí­cí pod­mín­kou.

K po­dob­ným změ­nám po­zor­nos­ti a vě­do­mí může do­chá­zet také pro­střed­nic­tvím ryt­mu, opa­ko­vá­ní, ome­ze­ní po­hy­bu, do­te­ku, emoč­ní­ho vý­zna­mu si­tu­a­ce, hlu­bo­ké­ho sou­stře­dě­ní nebo dů­vě­ry ve vzta­ho­vý rá­mec. Vý­sled­ná zku­še­nost ne­vzni­ká z jed­no­ho sti­mu­lu, ale ze sou­hry tě­les­ných sig­ná­lů, oče­ká­vá­ní, au­to­nomní re­gu­la­ce, po­zor­nos­ti a vzta­ho­vé­ho kon­tex­tu.

Sub­spa­ce také nelze jed­no­du­še zto­tož­nit s hyp­no­tic­kým tran­sem, flow nebo diso­ci­a­cí. S tě­mi­to sta­vy může sdí­let ně­kte­ré pro­je­vy, na­pří­klad změ­nu vní­má­ní času, osla­be­ní vnitř­ní­ho ko­men­tá­ře, zú­že­ní po­zor­nos­ti nebo ome­ze­nou po­tře­bu po­hy­bu a ko­mu­ni­ka­ce. To však ne­zna­me­ná, že mají stej­ný me­cha­nis­mus nebo stej­ný vý­znam.

Stej­ně tak není přes­né tvr­dit, že člo­věk v sub­spa­ce vždy zů­stá­vá plně scho­pen cit­li­vě roz­po­znat vlast­ní li­mi­ty a oka­mži­tě je ko­mu­ni­ko­vat. Vě­do­mí ne­mu­sí být ztra­ce­no, ale může se změ­nit roz­lo­že­ní po­zor­nos­ti, rych­lost zpra­co­vá­ní in­for­ma­cí i schop­nost tě­les­né sig­ná­ly po­jme­no­vat a vy­hod­no­tit. Sub­jek­tiv­ní po­cit, že je vše v po­řád­ku, na­víc ne­mu­sí vždy od­po­ví­dat sku­teč­né­mu sta­vu ner­vů, tká­ní, krev­ní­ho obě­hu nebo cel­ko­vé fy­zi­o­lo­gic­ké zá­tě­ži.

Sub­spa­ce nemá jed­no­znač­ný sou­bor vněj­ších zna­ků. Ti­cho, ne­hyb­nost, za­vře­né oči, zpo­ma­le­ná řeč, úsměv, vy­so­ká to­le­ran­ce bo­les­ti ani ome­ze­ná ver­bál­ní re­ak­ce samy o sobě ne­vy­po­ví­da­jí spo­leh­li­vě o tom, co člo­věk pro­ží­vá. Po­dob­né pro­je­vy mo­hou do­pro­vá­zet hlu­bo­kou ab­sorp­ci, úna­vu, pře­tí­že­ní, obran­nou re­ak­ci, diso­ci­a­tiv­ní od­po­je­ní nebo fy­zi­o­lo­gic­ký pro­blém.

Vnitř­ní pří­či­nu sta­vu pro­to nelze pou­ze z vněj­ší­ho po­zo­ro­vá­ní spo­leh­li­vě ur­čit. Ten­to člá­nek ani na­va­zu­jí­cí tex­ty ne­ma­jí vy­tvá­řet do­jem, že lze člo­vě­ka bě­hem in­ten­ziv­ní zku­še­nos­ti jed­no­du­še za­řa­dit do jed­né jas­né ka­te­go­rie.

Prediktivní mozek v kontextu BDSM dynamiky

Lid­ský mo­zek není pa­siv­ním při­jí­ma­čem in­for­ma­cí. Na zá­kla­dě před­cho­zích zku­še­nos­tí, tě­les­né­ho sta­vu a ak­tu­ál­ní­ho kon­tex­tu prů­běž­ně vy­tvá­ří oče­ká­vá­ní o tom, co se děje a co bude ná­sle­do­vat – prin­ci­pu pre­dik­tiv­ní­ho zpra­co­vá­ní a pre­dikč­ní chy­by jsme se po­drob­ně vě­no­va­li v člán­ku Prediktivní mozek. Při­chá­ze­jí­cí in­for­ma­ce mo­zek po­rov­ná­vá s tě­mi­to oče­ká­vá­ní­mi a pod­le vý­sled­ku upra­vu­je po­zor­nost, tě­les­nou re­gu­la­ci i při­pra­ve­nost k jed­ná­ní.

V BDSM si­tu­a­ci pro­to ner­vo­vý sys­tém ne­zpra­co­vá­vá pou­ze tlak, bo­lest, do­tek, ome­ze­ní po­hy­bu nebo tón hla­su. Vy­hod­no­cu­je také je­jich vý­znam. Zo­hled­ňu­je, zda byla zku­še­nost zvo­le­na dob­ro­vol­ně, zda od­po­ví­dá před­cho­zí do­ho­dě, zda je dru­hý člo­věk před­ví­da­tel­ný, zda mají pro­je­ve­né hra­ni­ce sku­teč­ný vliv na dal­ší prů­běh a zda si or­ga­nis­mus za­cho­vá­vá do­sta­teč­nou mož­nost re­a­go­vat.

Stej­ný tě­les­ný pod­nět tak může být v jed­nom kon­tex­tu pro­ží­ván jako ohro­žu­jí­cí a v ji­ném jako sta­bi­li­zu­jí­cí, vzru­šu­jí­cí nebo hlu­bo­ce sou­stře­ďu­jí­cí. Roz­díl ne­spo­čí­vá pou­ze v in­ten­zi­tě pod­ně­tu, ale také v oče­ká­vá­ní, vzta­ho­vém vý­zna­mu a cel­ko­vém re­gu­lač­ním sta­vu or­ga­nis­mu.

Po­kud ner­vo­vý sys­tém opa­ko­va­ně zís­ká­vá in­for­ma­ce, že si­tu­a­ce je do­sta­teč­ně bez­peč­ná, před­ví­da­tel­ná a re­spek­tu­jí­cí, může se sní­žit po­tře­ba vě­do­mě kon­t­ro­lo­vat kaž­dý oka­mžik. Člo­věk v sub­mi­siv­ní nebo při­jí­ma­jí­cí roli může pře­stat prů­běž­ně plá­no­vat dal­ší krok a více se opřít o rá­mec zku­še­nos­ti a dů­vě­ru v dru­hé­ho člo­vě­ka.

Ne­zna­me­ná to, že by se vzdá­val au­to­no­mie nebo že by od­po­věd­nost za jeho bez­pe­čí a sou­hlas jed­no­du­še pře­chá­ze­la na ně­ko­ho ji­né­ho. Mění se pře­de­vším způ­sob, ja­kým je zku­še­nost vě­do­mě ří­ze­na. Po­zor­nost se může pře­su­nout od plá­no­vá­ní a se­be­hod­no­ce­ní k tě­les­ným vje­mům, emo­cím, ryt­mu a vzta­ho­vé­mu kon­tak­tu.

Na sub­jek­tiv­ní úrov­ni se ten­to po­sun může pro­je­vo­vat osla­be­ním li­ne­ár­ní­ho myš­le­ní, změ­nou vní­má­ní času, in­ten­ziv­něj­ším vní­má­ním těla nebo hlu­bo­kým kli­dem na­vzdo­ry vy­so­ké fy­zi­o­lo­gic­ké ak­ti­va­ci. Nejde nut­ně o cel­ko­vé utlu­me­ní moz­ku. Přes­něj­ší je mlu­vit o do­čas­né změ­ně funkč­ních pri­o­rit, při níž ně­kte­ré dru­hy zpra­co­vá­ní ustu­pu­jí a jiné zís­ká­va­jí vět­ší vý­znam.

Dvě možné cesty k podobnému prožitku

Po­dob­ně po­pi­so­va­ný nebo na­ve­nek po­dob­ný stav může vzni­kat nejmé­ně dvě­ma od­liš­ný­mi pro­ce­sy. Nejde při­tom o dvě přes­ně od­dě­le­né ka­te­go­rie. Oba pro­ce­sy se mo­hou pro­lí­nat, na­va­zo­vat na sebe nebo se bě­hem jed­né zku­še­nos­ti pro­mě­ňo­vat.

Prv­ní mož­nou ces­tou je po­stup­ná ab­sorp­ce pod­po­ro­va­ná bez­pe­čím. Ner­vo­vý sys­tém opa­ko­va­ně vy­hod­no­cu­je si­tu­a­ci jako před­ví­da­tel­nou, zvlád­nu­tel­nou a re­spek­tu­jí­cí. Ne­mu­sí pro­to vě­no­vat to­lik ka­pa­ci­ty mo­ni­to­ro­vá­ní mož­né­ho ohro­že­ní a vě­do­mé­mu ří­ze­ní kaž­dé­ho oka­mži­ku.

Po­zor­nost se může po­stup­ně zu­žo­vat smě­rem k tělu, de­chu, ryt­mu, do­te­ku a vzta­ho­vé­mu kon­tak­tu. Ana­ly­tic­ké myš­le­ní může ustu­po­vat ni­ko­li pro­to, že by or­ga­nis­mus ztrá­cel schop­nost zku­še­nost zpra­co­vá­vat, ale pro­to­že ne­mu­sí vě­no­vat to­lik zdro­jů mo­ni­to­ro­vá­ní oko­lí, plá­no­vá­ní a vě­do­mé­mu ří­ze­ní kaž­dé­ho oka­mži­ku. Člo­věk může zů­stá­vat ote­vře­ný zku­še­nos­ti a sou­čas­ně ji prů­běž­ně in­te­gro­vat.

Dru­hou mož­nou ces­tou je zú­že­ní zpra­co­vá­ní při vy­so­ké in­ten­zi­tě. Množ­ství me­cha­nic­kých, smys­lo­vých, emoč­ních nebo vzta­ho­vých pod­ně­tů může při­blí­žit or­ga­nis­mus k hra­ni­ci jeho ak­tu­ál­ní ka­pa­ci­ty. Ner­vo­vý sys­tém pak může ome­zo­vat množ­ství in­for­ma­cí, kte­rým vě­nu­je po­zor­nost, po­tla­čo­vat ně­kte­ré tě­les­né sig­ná­ly nebo sni­žo­vat schop­nost si­tu­a­ci slov­ně a ana­ly­tic­ky zpra­co­vá­vat.

Ta­ko­vý stav může sub­jek­tiv­ně za­hr­no­vat úle­vu, vzdá­le­nost od bo­les­ti, ztrá­tu běž­né­ho pojmu o čase nebo ome­ze­ní vnitř­ní­ho mo­no­lo­gu. Sou­čas­ně se však může při­bli­žo­vat obran­ným nebo diso­ci­a­tiv­ním pro­ce­sům. Sa­mot­ná in­ten­zi­ta sub­jek­tiv­ní­ho pro­žit­ku ne­ří­ká, na­ko­lik or­ga­nis­mus zů­stá­vá ote­vře­ný a na­ko­lik se na­o­pak čás­teč­ně uza­ví­rá, aby zku­še­nost do­ká­zal unést.

Tyto dvě ces­ty pro­to nelze po­pi­so­vat jako rov­no­cen­né ná­vo­dy k do­sa­že­ní žá­dou­cí­ho sta­vu. Pře­tí­že­ní není me­to­da, je­jímž cí­lem by mělo být vy­vo­lá­ní sub­spa­ce. Jde o mož­ný pro­ces, kte­rý může vy­tvá­řet ně­kte­ré po­dob­né pro­je­vy, ale sou­čas­ně může ome­zo­vat schop­nost ori­en­ta­ce, ko­mu­ni­ka­ce a dal­ší­ho zpra­co­vá­ní zku­še­nos­ti.

Na­ve­nek mo­hou oba pro­ce­sy vy­pa­dat po­dob­ně. Člo­věk může být ti­chý, ne­hyb­ný, zpo­ma­le­ný nebo méně ver­bál­ní. Ani sub­jek­tiv­ní po­pis po skon­če­ní zku­še­nos­ti ne­mu­sí vždy umož­nit vy­tvo­řit jed­no­znač­nou hra­ni­ci mezi hlu­bo­kou ab­sorp­cí a re­ak­cí na vy­so­kou in­ten­zi­tu.

Ná­sle­du­jí­cí dva člán­ky pro­to ne­bu­dou po­pi­so­vat dvě snad­no roz­po­zna­tel­né ka­te­go­rie, ale dvě te­o­re­tic­ké re­gu­lač­ní tra­jek­to­rie. Prv­ní se za­mě­ří na po­stup­nou ab­sorp­ci vzni­ka­jí­cí v kon­tex­tu bez­pe­čí, před­ví­da­tel­nos­ti a dů­vě­ry. Dru­hý se bude vě­no­vat zú­že­ní zpra­co­vá­ní při in­ten­zi­tě, hra­ni­cím in­te­grač­ní ka­pa­ci­ty a vzta­hu mezi sub­spa­ce, pře­tí­že­ním a diso­ci­a­tiv­ní­mi pro­ce­sy.

Možný integrační význam a specifická zranitelnost

Sub­spa­ce může být pro ně­kte­ré lidi sub­jek­tiv­ně vý­znam­nou, úlev­nou nebo in­te­gra­tiv­ní zku­še­nos­tí. V bez­peč­ném a re­spek­tu­jí­cím kon­tex­tu může člo­věk pro­žít in­ten­ziv­ní tě­les­né nebo emoč­ní sta­vy, aniž by je jeho ner­vo­vý sys­tém au­to­ma­tic­ky vy­hod­no­til jako ne­o­vla­da­tel­né ohro­že­ní.

Ta­ko­vá zku­še­nost může na­ru­šit ně­kte­rá dří­věj­ší oče­ká­vá­ní. Člo­věk na­pří­klad může zjis­tit, že ome­ze­ní po­hy­bu ne­mu­sí vždy zna­me­nat bez­moc, že vy­so­ká tě­les­ná ak­ti­va­ce ne­mu­sí být to­tož­ná s ne­bez­pe­čím nebo že zra­ni­tel­nost může být spo­je­na s re­spek­tem a mož­nos­tí ovliv­nit prů­běh.

Nelze však tvr­dit, že sa­mot­ný sub­spa­ce má au­to­ma­tic­ký te­ra­pe­u­tic­ký úči­nek. In­ten­zi­ta, emoč­ní ote­vře­nost ani po­cit hlu­bo­ké­ho ode­vzdá­ní samy o sobě ne­za­ru­ču­jí dlou­ho­do­bou po­zi­tiv­ní změ­nu. Vý­znam zku­še­nos­ti zá­vi­sí na je­jím kon­tex­tu, prů­bě­hu, před­cho­zí his­to­rii člo­vě­ka a způ­so­bu, ja­kým ji ná­sled­ně za­čle­ní do své­ho ži­vo­ta.

Změ­ně­ný stav vě­do­mí může sou­čas­ně zvy­šo­vat vzta­ho­vou zra­ni­tel­nost. Po­kud se osla­bí běž­ná po­tře­ba si­tu­a­ci ana­ly­zo­vat a vě­do­mě ří­dit, může mít cho­vá­ní dru­hé­ho člo­vě­ka mi­mo­řád­ný sub­jek­tiv­ní vý­znam. Na­ru­še­ní dů­vě­ry, ma­ni­pu­la­ce nebo pře­kro­če­ní hra­nic pro­to mo­hou mít zá­važ­né dů­sled­ky. Nelze však bez dal­ší­ho tvr­dit, že se ta­ko­vá zku­še­nost vždy uklá­dá do pa­mě­ti „hlou­bě­ji“ než zku­še­nost v běž­ném sta­vu vě­do­mí. Přes­něj­ší je říci, že ome­ze­ná ori­en­ta­ce, in­ten­ziv­ní emoč­ní vý­znam a vzta­ho­vá ote­vře­nost mo­hou její do­pad ze­sí­lit.

Ten­to člá­nek nemá ře­šit, jak v kon­krét­ní si­tu­a­ci ur­čit, kte­rý pro­ces prá­vě pro­bí­há, ani jak má ri­g­ger nebo jiný part­ner re­a­go­vat na jed­not­li­vé pro­je­vy. Vnitř­ní stav člo­vě­ka ne­mu­sí být zven­čí spo­leh­li­vě zjis­ti­tel­ný a není mož­né po­ža­do­vat, aby jej dru­hý člo­věk přes­ně ur­čil nebo po­jme­no­val.

Prak­tic­ký pří­stup pro­to ne­mů­že stát na pře­svěd­če­ní, že bez­peč­ně víme, co dru­hý člo­věk prá­vě pro­ží­vá. Musí po­čí­tat s ne­jis­to­tou a vy­chá­zet pře­de­vším z po­zo­ro­va­tel­ných změn a pře­dem vy­tvo­ře­né­ho rám­ce. Tomu, jak pra­co­vat s člo­vě­kem ve změ­ně­ném sta­vu vě­do­mí bez nut­nos­ti ten­to stav přes­ně po­jme­no­vat, bude vě­no­ván sa­mo­stat­ný člá­nek.

Sa­mo­stat­ně se bu­de­me vě­no­vat také ná­vra­tu z in­ten­ziv­ní zku­še­nos­ti a af­ter­ca­re. Po­tře­by po skon­če­ní mo­hou být vel­mi roz­díl­né a nelze je od­vo­dit pou­ze z toho, zda člo­věk svůj stav ozna­ču­je jako sub­spa­ce.

Závěr

Sub­spa­ce je nej­přes­něj­ší chá­pat jako ko­mu­nit­ní ozna­če­ní pro sku­pi­nu změn pro­ží­vá­ní, kte­ré se mo­hou ob­je­vit bě­hem in­ten­ziv­ní, kon­sen­zu­ál­ní tě­les­né a vzta­ho­vé zku­še­nos­ti. Může za­hr­no­vat změ­nu vní­má­ní času, zú­že­ní po­zor­nos­ti, osla­be­ní slov­ní­ho a ana­ly­tic­ké­ho myš­le­ní, pro­mě­nu bo­les­ti, hlu­bo­ké tě­les­né sou­stře­dě­ní i vý­raz­né vzta­ho­vé na­la­dě­ní.

Do­sa­vad­ní po­znatky však ne­u­mož­ňu­jí po­va­žo­vat sub­spa­ce za je­den přes­ně vy­me­ze­ný neu­ro­bi­o­lo­gic­ký stav. Nemá jed­not­nou pří­či­nu, nemá spo­leh­li­vý sou­bor vněj­ších zna­ků a není mož­né jej bez­peč­ně ur­čit pou­ze po­zo­ro­vá­ním cho­vá­ní člo­vě­ka.

Po­dob­ný sub­jek­tiv­ní nebo vněj­ší ob­raz na­víc může vzni­kat růz­ný­mi pro­ce­sy. V jed­nom pří­pa­dě může jít o po­stup­nou ab­sorp­ci, kte­rou pod­po­ru­je bez­pe­čí, před­ví­da­tel­nost a dů­vě­ra. V ji­ném může zú­že­ní vě­do­mé­ho zpra­co­vá­ní sou­vi­set s vy­so­kou in­ten­zi­tou a při­blí­že­ním k hra­ni­cím ak­tu­ál­ní ka­pa­ci­ty or­ga­nis­mu. Tyto pro­ce­sy se mo­hou pro­lí­nat a je­jich hra­ni­ce ne­mu­sí být v kon­krét­ní zku­še­nos­ti jed­no­znač­ně zjis­ti­tel­ná.

V ná­sle­du­jí­cích dvou tex­tech se pro­to po­drob­ně­ji za­mě­ří­me na obě mož­né ces­ty: na ab­sorp­ci vy­růs­ta­jí­cí z bez­pe­čí a na zú­že­ní zpra­co­vá­ní vzni­ka­jí­cí při vy­so­ké in­ten­zi­tě nebo pře­tí­že­ní. Dal­ší sa­mo­stat­né člán­ky se bu­dou vě­no­vat prá­ci s člo­vě­kem ve změ­ně­ném sta­vu vě­do­mí a ná­sled­né péči po skon­če­ní zku­še­nos­ti.