Konsent a vnímání normality
Jak naše představa o tom, co je normální, ovlivňuje konsent.
· 6 min čtení
„Největší překážkou kvalitního konsentu proto často nejsou rozdílné hranice. Jsou jí rozdílné představy o tom, co je natolik normální, že o tom není potřeba mluvit.“
Když se hovoří o konsentu, většina pozornosti se soustředí na otázku, s čím člověk souhlasil. Diskutujeme o hranicích, o vyjednávání aktivit, o bezpečnostních pravidlech nebo o tom, zda byl souhlas dostatečně informovaný. Mnohem méně se ale zabýváme otázkou, co všechno předmětem konsentu vůbec nebylo.
Důvod je překvapivě jednoduchý. O věcech, které považujeme za samozřejmé, obvykle nejednáme.
Každý člověk vstupuje do mezilidských vztahů s vlastní představou normality. Tato normalita nevzniká vědomým rozhodnutím. Formují ji předchozí zkušenosti, prostředí, ve kterém se pohybuje, lidé, které potkává, i situace, které opakovaně zažívá. Postupně přestává být jednou z možných interpretací reality a stává se filtrem, kterým realitu vnímá.
Právě proto je normalita téměř neviditelná. Ne proto, že bychom ji chtěli skrývat, ale proto, že si její existenci přestáváme uvědomovat. Existence domněnek je nicméně našemu vnímání inherentní. Mozek funguje na principu predikce, předchozí zkušenost do jisté míry zaměňuje za realitu samotnou, namísto aby ji chápal pouze jako jednu z jejích možných interpretací.
To platí v každém mezilidském vztahu, ale v prostředí BDSM nebo shibari se tento mechanismus projevuje mimořádně výrazně. Zkušený rigger si během let vytvoří vlastní způsob práce. Určité tempo, způsob komunikace, práci s tichem, autoritou, dotekem nebo vedením vázaného člověka začne vnímat jako přirozenou součást session. Přestává si uvědomovat, že většina těchto prvků není univerzální vlastností shibari. Jsou výsledkem jeho vlastního vývoje.
Stejný proces probíhá i u vázaných. Každý si vytváří vlastní představu o tom, co od session očekává, jak má probíhat komunikace, jakou míru vedení potřebuje nebo jaké projevy důvěry jsou pro něj/pro ni přirozené. Tyto představy přitom nemusí být vědomé. Často si je uvědomíme až ve chvíli, kdy je někdo naruší.
Právě zde vzniká první významná souvislost mezi normalitou a konsentem.
Konsent totiž není pouze dohodou o tom, co se bude dít. Je také dohodou o tom, co obě strany považují za natolik samozřejmé, že o tom vůbec nemluví.
Tato rovina konsentu bývá implicitní. Nevzniká proto, že by se na ní lidé vědomě shodli. Vzniká proto, že každý z nich předpokládá, že druhý sdílí podobnou představu o běžném průběhu situace. Čím více se tyto představy překrývají, tím méně si jejich existenci uvědomují. Čím více se liší, tím větší je pravděpodobnost nedorozumění.
Paradoxně právě zkušenost může tento problém prohlubovat.
S rostoucí zkušeností totiž člověk nezískává pouze větší technickou jistotu. Současně přestává vnímat množství drobných rozhodnutí, která kdysi dělal vědomě. Způsob komunikace, práce s autoritou, tempo session nebo způsob navazování důvěry se postupně automatizují. Přestávají být rozhodnutími a stávají se samozřejmostí.
Zkušenost tak vytváří zvláštní paradox. Čím více člověk ví, tím méně si uvědomuje, které části jeho jednání jsou výsledkem osobní volby a které považuje za univerzální normu.
To má zásadní význam zejména ve vztahu mezi zkušeným a začínajícím člověkem.
Nový model/modelka nemá vlastní referenční rámec. Neví, co je běžná praxe komunity, co představuje osobní styl konkrétního riggera a co je jedinečné pro právě probíhající session. Nedokáže proto sám/sama rozpoznat, které aspekty situace by mohly být psychologicky významné a které by bylo vhodné předem prodiskutovat.
Právě proto není možné chápat kvalitní konsent pouze jako výčet aktivit, se kterými modelka souhlasí. Stejně důležité je uvědomit si vlastní předpoklady o tom, co považujeme za samozřejmé.
To však neznamená, že bychom měli usilovat o vyjednání každého detailu. To není možné ani žádoucí. Mnohem důležitější je osvojit si jiný způsob uvažování. Uvědomit si, že naše vlastní normalita není objektivní vlastností reality, ale výsledkem naší zkušenosti.
Zkušený rigger proto nemusí předvídat všechny možné reakce vázaného člověka. To není v lidských silách. Může si ale klást jinou otázku:
Co z toho, co považuji za naprosto běžné, může být pro druhého člověka úplně novou zkušeností?
Tato otázka podle mého názoru představuje jednu z nejdůležitějších součástí kvalitního konsentu. Ne proto, že by odstranila veškerá nedorozumění. Ale proto, že připomíná něco podstatného. Největší slepá místa nevznikají tam, kde se lidé vědomě neshodnou. Vznikají tam, kde oba předpokládají, že jejich normalita je samozřejmá i pro toho druhého.
S rostoucí zkušeností se však nemění pouze to, co člověk dělá. Mění se také význam, který jednotlivým situacím přisuzuje. Gesta, která byla zpočátku výrazná a vyžadovala vědomou pozornost, se postupně stávají běžnou součástí práce. Přestávají být vnímána jako sdělení a začínají být chápána především jako prostředek k dosažení určitého cíle.
I zde se zkušenost může stát zdrojem významného nedorozumění.
Stejné gesto totiž nemusí mít pro oba účastníky stejný význam. Zkušený rigger může určité jednání vnímat především z hlediska jeho funkce. Pokud například používá krátký fyzický podnět ke změně pozornosti, aktivaci těla nebo ovlivnění dynamiky session, může jej po letech zkušeností chápat jako „běžný komunikační nástroj.“ Psychologický význam samotného gesta pro něj postupně ustoupí do pozadí.
Model/ka však stejnou zkušenost nemusí interpretovat stejným způsobem. Pokud se s podobným jednáním nikdy nesetkal/a, nebude jej posuzovat podle jeho funkce v rámci konkrétní session, ale podle významů, které si vytvořila během svého dosavadního života. Identické gesto tak může vnímat jako projev autority, agrese, důvěry, intimity, odmítnutí nebo ponížení. Ne proto, že by některý z těchto významů byl objektivně správný, ale proto, že lidská mysl vždy interpretuje nové situace prostřednictvím předchozí zkušenosti.
Právě proto mohou dva lidé odcházet ze stejné session s naprosto odlišným prožitkem, aniž by kdokoliv z nich situaci chápal „špatně“. Rigger může mít pocit, že použil zcela běžný prostředek, zatímco model/ka může odcházet se zkušeností, která významně zasáhla jeho/její vnímání důvěry, bezpečí nebo vlastních hranic, případně může zasáhnout do vnímání sebe sama.
Tento mechanismus se netýká pouze začátečníků. I velmi zkušený model/ka může určité gesto interpretovat jinak než rigger, pokud pro něj/pro ni získá specifický význam vycházející z jejich společného vztahu, předchozích zkušeností nebo aktuální životní situace. Může například běžnou počáteční neobratnost považovat za sdělení. Význam není pevnou vlastností jednání. Vzniká vždy ve vztahu mezi konkrétním gestem, konkrétním člověkem a konkrétní situací.
Konsent se proto nevztahuje pouze k tomu, co se během session děje. Vztahuje se také k významům, které jednotlivým gestům a situacím přisuzují oba účastníci. A právě zde se nejvýrazněji ukazuje souvislost mezi konsentem a vnímáním normality. To, co je pro jednoho člověka natolik běžné, že nad tím již nepřemýšlí, může být pro druhého jedním z psychologicky nejvýznamnějších okamžiků celé zkušenosti.