Konsent a vnímání normality

Jak naše představa o tom, co je normální, ovlivňuje konsent.

26. 7. 2026 · 6 min čtení

„Nej­vět­ší pře­káž­kou kva­lit­ní­ho kon­sen­tu pro­to čas­to nejsou roz­díl­né hra­ni­ce. Jsou jí roz­díl­né před­sta­vy o tom, co je na­to­lik nor­mál­ní, že o tom není po­tře­ba mlu­vit.“

Když se ho­vo­ří o kon­sen­tu, vět­ši­na po­zor­nos­ti se sou­stře­dí na otáz­ku, s čím člo­věk sou­hla­sil. Dis­ku­tu­je­me o hra­ni­cích, o vy­jed­ná­vá­ní ak­ti­vit, o bez­peč­nost­ních pra­vi­dlech nebo o tom, zda byl sou­hlas do­sta­teč­ně in­for­mo­va­ný. Mno­hem méně se ale za­bý­vá­me otáz­kou, co všech­no před­mě­tem kon­sen­tu vů­bec ne­by­lo.

Dů­vod je pře­kva­pi­vě jed­no­du­chý. O vě­cech, kte­ré po­va­žu­je­me za sa­mo­zřej­mé, ob­vykle ne­jed­ná­me.

Kaž­dý člo­věk vstu­pu­je do me­zi­lid­ských vzta­hů s vlast­ní před­sta­vou nor­ma­li­ty. Tato nor­ma­li­ta ne­vzni­ká vě­do­mým roz­hod­nu­tím. For­mu­jí ji před­cho­zí zku­še­nos­ti, pro­stře­dí, ve kte­rém se po­hy­bu­je, lidé, kte­ré po­tká­vá, i si­tu­a­ce, kte­ré opa­ko­va­ně za­ží­vá. Po­stup­ně pře­stá­vá být jed­nou z mož­ných in­ter­pre­ta­cí re­a­li­ty a stá­vá se fil­trem, kte­rým re­a­li­tu vní­má.

Prá­vě pro­to je nor­ma­li­ta téměř ne­vi­di­tel­ná. Ne pro­to, že bychom ji chtě­li skrý­vat, ale pro­to, že si její exis­ten­ci pře­stá­vá­me uvě­do­mo­vat. Exis­ten­ce do­mně­nek je nicmé­ně na­še­mu vní­má­ní inhe­rent­ní. Mo­zek fun­gu­je na prin­ci­pu pre­dik­ce, před­cho­zí zku­še­nost do jis­té míry za­mě­ňu­je za re­a­li­tu sa­mot­nou, na­mís­to aby ji chá­pal pou­ze jako jed­nu z je­jích mož­ných in­ter­pre­ta­cí.

To pla­tí v kaž­dém me­zi­lid­ském vzta­hu, ale v pro­stře­dí BDSM nebo shi­ba­ri se ten­to me­cha­nis­mus pro­je­vu­je mi­mo­řád­ně vý­raz­ně. Zku­še­ný ri­g­ger si bě­hem let vy­tvo­ří vlast­ní způ­sob prá­ce. Ur­či­té tem­po, způ­sob ko­mu­ni­ka­ce, prá­ci s ti­chem, au­to­ri­tou, do­te­kem nebo ve­de­ním vá­za­né­ho člo­vě­ka za­čne vní­mat jako při­ro­ze­nou sou­část sessi­on. Pře­stá­vá si uvě­do­mo­vat, že vět­ši­na těch­to prv­ků není uni­ver­zál­ní vlast­nos­tí shi­ba­ri. Jsou vý­sled­kem jeho vlast­ní­ho vý­vo­je.

Stej­ný pro­ces pro­bí­há i u vá­za­ných. Kaž­dý si vy­tvá­ří vlast­ní před­sta­vu o tom, co od sessi­on oče­ká­vá, jak má pro­bí­hat ko­mu­ni­ka­ce, ja­kou míru ve­de­ní po­tře­bu­je nebo jaké pro­je­vy dů­vě­ry jsou pro něj/pro ni při­ro­ze­né. Tyto před­sta­vy při­tom ne­mu­sí být vě­do­mé. Čas­to si je uvě­do­mí­me až ve chví­li, kdy je ně­kdo na­ru­ší.

Prá­vě zde vzni­ká prv­ní vý­znam­ná sou­vis­lost mezi nor­ma­li­tou a kon­sen­tem.

Kon­sent totiž není pou­ze do­ho­dou o tom, co se bude dít. Je také do­ho­dou o tom, co obě stra­ny po­va­žu­jí za na­to­lik sa­mo­zřej­mé, že o tom vů­bec ne­mlu­ví.

Tato ro­vi­na kon­sen­tu bývá im­pli­cit­ní. Ne­vzni­ká pro­to, že by se na ní lidé vě­do­mě shod­li. Vzni­ká pro­to, že kaž­dý z nich před­po­klá­dá, že dru­hý sdí­lí po­dob­nou před­sta­vu o běž­ném prů­bě­hu si­tu­a­ce. Čím více se tyto před­sta­vy pře­krý­va­jí, tím méně si je­jich exis­ten­ci uvě­do­mu­jí. Čím více se liší, tím vět­ší je prav­dě­po­dob­nost ne­do­ro­zu­mě­ní.

Pa­ra­dox­ně prá­vě zku­še­nost může ten­to pro­blém pro­hlu­bo­vat.

S ros­tou­cí zku­še­nos­tí totiž člo­věk ne­zís­ká­vá pou­ze vět­ší tech­nic­kou jis­to­tu. Sou­čas­ně pře­stá­vá vní­mat množ­ství drob­ných roz­hod­nu­tí, kte­rá kdy­si dě­lal vě­do­mě. Způ­sob ko­mu­ni­ka­ce, prá­ce s au­to­ri­tou, tem­po sessi­on nebo způ­sob na­va­zo­vá­ní dů­vě­ry se po­stup­ně au­to­ma­ti­zu­jí. Pře­stá­va­jí být roz­hod­nu­tí­mi a stá­va­jí se sa­mo­zřej­mos­tí.

Zku­še­nost tak vy­tvá­ří zvlášt­ní pa­ra­dox. Čím více člo­věk ví, tím méně si uvě­do­mu­je, kte­ré čás­ti jeho jed­ná­ní jsou vý­sled­kem osob­ní vol­by a kte­ré po­va­žu­je za uni­ver­zál­ní nor­mu.

To má zá­sad­ní vý­znam zejmé­na ve vzta­hu mezi zku­še­ným a za­čí­na­jí­cím člo­vě­kem.

Nový mo­del/mo­del­ka nemá vlast­ní re­fe­renč­ní rá­mec. Neví, co je běž­ná pra­xe ko­mu­ni­ty, co před­sta­vu­je osob­ní styl kon­krét­ní­ho ri­g­ge­ra a co je je­di­neč­né pro prá­vě pro­bí­ha­jí­cí sessi­on. Ne­do­ká­že pro­to sám/sama roz­po­znat, kte­ré aspek­ty si­tu­a­ce by moh­ly být psy­cho­lo­gic­ky vý­znam­né a kte­ré by bylo vhod­né pře­dem pro­dis­ku­to­vat.

Prá­vě pro­to není mož­né chá­pat kva­lit­ní kon­sent pou­ze jako vý­čet ak­ti­vit, se kte­rý­mi mo­del­ka sou­hla­sí. Stej­ně dů­le­ži­té je uvě­do­mit si vlast­ní před­po­kla­dy o tom, co po­va­žu­je­me za sa­mo­zřej­mé.

To však ne­zna­me­ná, že bychom měli usi­lo­vat o vy­jed­ná­ní kaž­dé­ho de­tai­lu. To není mož­né ani žá­dou­cí. Mno­hem dů­le­ži­těj­ší je osvo­jit si jiný způ­sob uva­žo­vá­ní. Uvě­do­mit si, že naše vlast­ní nor­ma­li­ta není ob­jek­tiv­ní vlast­nos­tí re­a­li­ty, ale vý­sled­kem naší zku­še­nos­ti.

Zku­še­ný ri­g­ger pro­to ne­mu­sí před­ví­dat všech­ny mož­né re­ak­ce vá­za­né­ho člo­vě­ka. To není v lid­ských si­lách. Může si ale klást ji­nou otáz­ku:

Co z toho, co po­va­žu­ji za na­pros­to běž­né, může být pro dru­hé­ho člo­vě­ka úpl­ně no­vou zku­še­nos­tí?

Tato otáz­ka pod­le mého ná­zo­ru před­sta­vu­je jed­nu z nej­dů­le­ži­těj­ších sou­čás­tí kva­lit­ní­ho kon­sen­tu. Ne pro­to, že by od­stra­ni­la veš­ke­rá ne­do­ro­zu­mě­ní. Ale pro­to, že při­po­mí­ná něco pod­stat­né­ho. Nej­vět­ší sle­pá mís­ta ne­vzni­ka­jí tam, kde se lidé vě­do­mě ne­shod­nou. Vzni­ka­jí tam, kde oba před­po­klá­da­jí, že je­jich nor­ma­li­ta je sa­mo­zřej­má i pro toho dru­hé­ho.

S ros­tou­cí zku­še­nos­tí se však ne­mě­ní pou­ze to, co člo­věk dělá. Mění se také vý­znam, kte­rý jed­not­li­vým si­tu­a­cím při­su­zu­je. Ges­ta, kte­rá byla zpo­čát­ku vý­razná a vy­ža­do­va­la vě­do­mou po­zor­nost, se po­stup­ně stá­va­jí běž­nou sou­čás­tí prá­ce. Pře­stá­va­jí být vní­má­na jako sdě­le­ní a za­čí­na­jí být chá­pá­na pře­de­vším jako pro­stře­dek k do­sa­že­ní ur­či­té­ho cíle.

I zde se zku­še­nost může stát zdro­jem vý­znam­né­ho ne­do­ro­zu­mě­ní.

Stej­né ges­to totiž ne­mu­sí mít pro oba účast­ní­ky stej­ný vý­znam. Zku­še­ný ri­g­ger může ur­či­té jed­ná­ní vní­mat pře­de­vším z hle­dis­ka jeho funk­ce. Po­kud na­pří­klad po­u­ží­vá krát­ký fy­zic­ký pod­nět ke změ­ně po­zor­nos­ti, ak­ti­va­ci těla nebo ovliv­ně­ní dy­na­mi­ky sessi­on, může jej po le­tech zku­še­nos­tí chá­pat jako „běž­ný ko­mu­ni­kač­ní ná­stroj“. Psy­cho­lo­gic­ký vý­znam sa­mot­né­ho ges­ta pro něj po­stup­ně ustou­pí do po­za­dí.

Mo­del/ka však stej­nou zku­še­nost ne­mu­sí in­ter­pre­to­vat stej­ným způ­so­bem. Po­kud se s po­dob­ným jed­ná­ním ni­kdy ne­se­tkal/a, ne­bu­de jej po­su­zo­vat pod­le jeho funk­ce v rám­ci kon­krét­ní sessi­on, ale pod­le vý­zna­mů, kte­ré si vy­tvo­ři­la bě­hem své­ho do­sa­vad­ní­ho ži­vo­ta. Iden­tic­ké ges­to tak může vní­mat jako pro­jev au­to­ri­ty, agre­se, dů­vě­ry, in­ti­mi­ty, od­mít­nu­tí nebo po­ní­že­ní. Ne pro­to, že by ně­kte­rý z těch­to vý­zna­mů byl ob­jek­tiv­ně správ­ný, ale pro­to, že lid­ská mysl vždy in­ter­pre­tu­je nové si­tu­a­ce pro­střed­nic­tvím před­cho­zí zku­še­nos­ti.

Prá­vě pro­to mo­hou dva lidé od­chá­zet ze stej­né sessi­on s na­pros­to od­liš­ným pro­žit­kem, aniž by kdo­ko­liv z nich si­tu­a­ci chá­pal „špat­ně“. Ri­g­ger může mít po­cit, že po­u­žil zce­la běž­ný pro­stře­dek, za­tím­co mo­del/ka může od­chá­zet se zku­še­nos­tí, kte­rá vý­znam­ně za­sáh­la jeho/její vní­má­ní dů­vě­ry, bez­pe­čí nebo vlast­ních hra­nic, pří­pad­ně může za­sáh­nout do vní­má­ní sebe sama.

Ten­to me­cha­nis­mus se ne­tý­ká pou­ze za­čá­teč­ní­ků. I vel­mi zku­še­ný mo­del/ka může ur­či­té ges­to in­ter­pre­to­vat ji­nak než ri­g­ger, po­kud pro něj/pro ni zís­ká spe­ci­fic­ký vý­znam vy­chá­ze­jí­cí z je­jich spo­leč­né­ho vzta­hu, před­cho­zích zku­še­nos­tí nebo ak­tu­ál­ní ži­vot­ní si­tu­a­ce. Může na­pří­klad běž­nou po­čá­teč­ní ne­ob­rat­nost po­va­žo­vat za sdě­le­ní. Vý­znam není pev­nou vlast­nos­tí jed­ná­ní. Vzni­ká vždy ve vzta­hu mezi kon­krét­ním ges­tem, kon­krét­ním člo­vě­kem a kon­krét­ní si­tu­a­cí.

Kon­sent se pro­to ne­vzta­hu­je pou­ze k tomu, co se bě­hem sessi­on děje. Vzta­hu­je se také k vý­zna­mům, kte­ré jed­not­li­vým ges­tům a si­tu­a­cím při­su­zu­jí oba účast­ní­ci. A prá­vě zde se nej­vý­raz­ně­ji uka­zu­je sou­vis­lost mezi kon­sen­tem a vní­má­ním nor­ma­li­ty. To, co je pro jed­no­ho člo­vě­ka na­to­lik běž­né, že nad tím již ne­pře­mýš­lí, může být pro dru­hé­ho jed­ním z psy­cho­lo­gic­ky nej­vý­znam­něj­ších oka­mži­ků celé zku­še­nos­ti.