Konsent a mýtus úplné informovanosti
O přirozených hranicích informovaného souhlasu.
· 3 min čtení
Informovaný souhlas patří mezi základní principy moderní etiky. V medicíně, psychoterapii i BDSM předpokládáme, že člověk dostane srozumitelné informace o povaze situace, jejích rizicích a možných důsledcích a na jejich základě se svobodně rozhodne, zda do ní vstoupí. Dobře vedený konsent přitom neslouží pouze k vymezení toho, co se smí a nesmí dít. Vytváří také podmínky, v nichž může člověk bezpečně poznávat sám sebe.
Tento princip je nezastupitelný. Zavádějící je však představa, že skutečně informovaný souhlas vyžaduje úplnou znalost budoucí zkušenosti. Aby člověk dokázal předvídat její skutečný dopad, musel by předem znát nejen vnější okolnosti, ale také své budoucí tělesné, emoční a psychické reakce. Právě zde vzniká paradox první zkušenosti.
Představme si člověka, který se poprvé rozhodne vyzkoušet shibari. Rigger či riggerka může vysvětlit plánovaný průběh session, způsob vázání, fyzická rizika, bezpečnostní postupy, komunikační signály i možnosti zastavení. Může popsat tlak provazu, omezení pohybu nebo možnou emoční intenzitu. Nemůže však spolehlivě předpovědět, jaký význam bude mít zkušenost pro konkrétního modela či modelku. Tuto informaci předem nezná ani vázaný člověk.
Může ho překvapit ztráta vizuální kontroly, autoritativní tón hlasu nebo pocit bezmoci v určité poloze. Omezení pohybu může otevřít nečekanou vzpomínku či asociaci. Stejně tak může člověk objevit hluboký klid a bezpečí tam, kde očekával strach. Takové reakce nejsou pouze dalšími informacemi o praktice, které mohl zkušenější člověk předem sdělit. Jsou novým poznáním o konkrétním člověku a vznikají teprve během vlastní zkušenosti.
Podstatná část informací tedy před první zkušeností nechybí nutně kvůli špatné komunikaci nebo zatajování. Některé informace ještě neexistují. Vzniknou až v kontaktu mezi situací a člověkem, jeho tělem, minulostí, očekáváním a aktuálním psychickým stavem.
To neznamená, že informovaný souhlas je iluze. Znamená to, že má přirozené hranice. Souhlas může být platný a dostatečně informovaný, aniž by byl založen na úplné znalosti budoucího prožitku. Rozhodující není vševědoucnost, ale kvalita podmínek, za nichž se člověk rozhoduje. Musí vědět, co se má dít, jaká jsou podstatná rizika, co může odmítnout a jak může průběh zastavit. Současně musí mít jistotu, že jeho souhlas není závazkem situaci dokončit.
Součástí takového rozhodnutí je i přijetí určité míry nejistoty. Člověk vstupuje do situace, v níž může objevit dosud neznámou citlivost, potřebu nebo hranici. Neznamená to však, že předem přijímá každou možnou reakci nebo každý psychický následek.
Právě proto některé hranice poznáváme až během zkušenosti, případně až po jejím skončení. V průběhu session nemusí člověk okamžitě rozpoznat, co se v něm děje, nebo nemusí být schopen svůj stav přesně pojmenovat. Teprve s odstupem může pochopit, že určitý prvek byl příliš intenzivní, že se v určité chvíli přestal cítit bezpečně nebo že jeho zdánlivá spolupráce nebyla plně svobodným rozhodnutím.
Takové pozdější poznání samo o sobě nedokazuje, že původní souhlas nebyl platný. Často znamená, že člověk získal novou informaci o sobě, kterou při původním rozhodování nemohl mít. Nově objevená hranice proto automaticky nezneplatňuje předchozí konsent. Mění však informace, z nichž bude vycházet další rozhodování.
Informovaný souhlas je proto přesnější chápat nikoli jako jednou dosažený stav, ale jako proces postupného zpřesňování sebepoznání. Každá zkušenost rozšiřuje mapu toho, co člověk ví o svém těle, emocích, potřebách a hranicích. Další konsent pak může být přesnější, protože vychází nejen z obecného popisu praktiky, ale také z konkrétní zkušenosti se sebou samým.
První konsent proto nemůže být stejně informovaný jako desátý, aniž by tím byl automaticky méně platný. Jeho smyslem není vševědoucí rozhodnutí, ale poctivé rozhodnutí založené na tom, co lze v danou chvíli znát.