Konsent a mýtus úplné informovanosti

O přirozených hranicích informovaného souhlasu.

26. 7. 2026 · 3 min čtení

In­for­mo­va­ný sou­hlas pat­ří mezi zá­klad­ní prin­ci­py mo­der­ní eti­ky. V me­di­cí­ně, psy­cho­te­ra­pii i BDSM před­po­klá­dá­me, že člo­věk do­sta­ne sro­zu­mi­tel­né in­for­ma­ce o po­va­ze si­tu­a­ce, je­jích ri­zi­cích a mož­ných dů­sled­cích a na je­jich zá­kla­dě se svo­bod­ně roz­hod­ne, zda do ní vstou­pí. Dob­ře ve­de­ný kon­sent při­tom ne­slou­ží pou­ze k vy­me­ze­ní toho, co se smí a ne­smí dít. Vy­tvá­ří také pod­mín­ky, v nichž může člo­věk bez­peč­ně po­zná­vat sám sebe.

Ten­to prin­cip je ne­za­stu­pi­tel­ný. Za­vá­dě­jí­cí je však před­sta­va, že sku­teč­ně in­for­mo­va­ný sou­hlas vy­ža­du­je úpl­nou zna­lost bu­dou­cí zku­še­nos­ti. Aby člo­věk do­ká­zal před­ví­dat její sku­teč­ný do­pad, mu­sel by pře­dem znát nejen vněj­ší okol­nos­ti, ale také své bu­dou­cí tě­les­né, emoč­ní a psy­chic­ké re­ak­ce. Prá­vě zde vzni­ká pa­ra­dox prv­ní zku­še­nos­ti.

Před­stav­me si člo­vě­ka, kte­rý se po­pr­vé roz­hod­ne vy­zkou­šet shi­ba­ri. Ri­g­ger či ri­g­ger­ka může vy­svět­lit plá­no­va­ný prů­běh sessi­on, způ­sob vá­zá­ní, fy­zic­ká ri­zi­ka, bez­peč­nost­ní po­stu­py, ko­mu­ni­kač­ní sig­ná­ly i mož­nos­ti za­sta­ve­ní. Může po­psat tlak pro­va­zu, ome­ze­ní po­hy­bu nebo mož­nou emoč­ní in­ten­zi­tu. Ne­mů­že však spo­leh­li­vě před­po­vě­dět, jaký vý­znam bude mít zku­še­nost pro kon­krét­ní­ho mo­de­la či mo­del­ku. Tuto in­for­ma­ci pře­dem ne­zná ani vá­za­ný člo­věk.

Může ho pře­kva­pit ztrá­ta vi­zu­ál­ní kon­t­ro­ly, au­to­ri­ta­tiv­ní tón hla­su nebo po­cit bez­mo­ci v ur­či­té po­lo­ze. Ome­ze­ní po­hy­bu může otevřít ne­če­ka­nou vzpo­mín­ku či aso­ci­a­ci. Stej­ně tak může člo­věk ob­je­vit hlu­bo­ký klid a bez­pe­čí tam, kde oče­ká­val strach. Ta­ko­vé re­ak­ce nejsou pou­ze dal­ší­mi in­for­ma­ce­mi o prak­ti­ce, kte­ré mohl zku­še­něj­ší člo­věk pře­dem sdě­lit. Jsou no­vým po­zná­ním o kon­krét­ním člo­vě­ku a vzni­ka­jí te­pr­ve bě­hem vlast­ní zku­še­nos­ti.

Pod­stat­ná část in­for­ma­cí tedy před prv­ní zku­še­nos­tí ne­chy­bí nut­ně kvů­li špat­né ko­mu­ni­ka­ci nebo za­ta­jo­vá­ní. Ně­kte­ré in­for­ma­ce ješ­tě ne­e­xis­tu­jí. Vznik­nou až v kon­tak­tu mezi si­tu­a­cí a člo­vě­kem, jeho tě­lem, mi­nu­los­tí, oče­ká­vá­ním a ak­tu­ál­ním psy­chic­kým sta­vem.

To ne­zna­me­ná, že in­for­mo­va­ný sou­hlas je ilu­ze. Zna­me­ná to, že má při­ro­ze­né hra­ni­ce. Sou­hlas může být plat­ný a do­sta­teč­ně in­for­mo­va­ný, aniž by byl za­lo­žen na úpl­né zna­los­ti bu­dou­cí­ho pro­žit­ku. Roz­ho­du­jí­cí není vše­vě­douc­nost, ale kva­li­ta pod­mí­nek, za nichž se člo­věk roz­ho­du­je. Musí vě­dět, co se má dít, jaká jsou pod­stat­ná ri­zi­ka, co může od­mít­nout a jak může prů­běh za­sta­vit. Sou­čas­ně musí mít jis­to­tu, že jeho sou­hlas není zá­vaz­kem si­tu­a­ci do­kon­čit.

Sou­čás­tí ta­ko­vé­ho roz­hod­nu­tí je i při­je­tí ur­či­té míry ne­jis­to­ty. Člo­věk vstu­pu­je do si­tu­a­ce, v níž může ob­je­vit do­sud ne­zná­mou cit­li­vost, po­tře­bu nebo hra­ni­ci. Ne­zna­me­ná to však, že pře­dem při­jí­má kaž­dou mož­nou re­ak­ci nebo kaž­dý psy­chic­ký ná­sle­dek.

Prá­vě pro­to ně­kte­ré hra­ni­ce po­zná­vá­me až bě­hem zku­še­nos­ti, pří­pad­ně až po je­jím skon­če­ní. V prů­bě­hu sessi­on ne­mu­sí člo­věk oka­mži­tě roz­po­znat, co se v něm děje, nebo ne­mu­sí být scho­pen svůj stav přes­ně po­jme­no­vat. Te­pr­ve s od­stu­pem může po­cho­pit, že ur­či­tý pr­vek byl pří­liš in­ten­ziv­ní, že se v ur­či­té chví­li pře­stal cí­tit bez­peč­ně nebo že jeho zdán­li­vá spo­lu­prá­ce ne­by­la plně svo­bod­ným roz­hod­nu­tím.

Ta­ko­vé poz­děj­ší po­zná­ní samo o sobě ne­do­ka­zu­je, že pů­vod­ní sou­hlas ne­byl plat­ný. Čas­to zna­me­ná, že člo­věk zís­kal no­vou in­for­ma­ci o sobě, kte­rou při pů­vod­ním roz­ho­do­vá­ní ne­mohl mít. Nově ob­je­ve­ná hra­ni­ce pro­to au­to­ma­tic­ky ne­zne­plat­ňu­je před­cho­zí kon­sent. Mění však in­for­ma­ce, z nichž bude vy­chá­zet dal­ší roz­ho­do­vá­ní.

In­for­mo­va­ný sou­hlas je pro­to přes­něj­ší chá­pat ni­ko­li jako jed­nou do­sa­že­ný stav, ale jako pro­ces po­stup­né­ho zpřes­ňo­vá­ní se­be­po­zná­ní. Kaž­dá zku­še­nost roz­ši­řu­je mapu toho, co člo­věk ví o svém těle, emo­cích, po­tře­bách a hra­ni­cích. Dal­ší kon­sent pak může být přes­něj­ší, pro­to­že vy­chá­zí nejen z obec­né­ho po­pi­su prak­ti­ky, ale také z kon­krét­ní zku­še­nos­ti se se­bou sa­mým.

Prv­ní kon­sent pro­to ne­mů­že být stej­ně in­for­mo­va­ný jako de­sá­tý, aniž by tím byl au­to­ma­tic­ky méně plat­ný. Jeho smys­lem není vše­vě­dou­cí roz­hod­nu­tí, ale po­cti­vé roz­hod­nu­tí za­lo­že­né na tom, co lze v da­nou chví­li znát.