Souhlas s praktikou neznamená souhlas s pokračováním za všech okolností
Potřeba kontinuálního ověřování, zda souhlas trvá.
· 5 min čtení
Konsent někdy bývá chápán jako rozhodnutí, jehož platnost stačí potvrdit na začátku session. Tento pohled ale přehlíží jeden zásadní rozdíl – rozdíl mezi souhlasem s praktikou a přijetím rizik, která jsou s ní spojena.
Souhlas s praktikou se vztahuje především k jednání druhého člověka: k tomu, co smí dělat, v jakém rozsahu, za jakých podmínek a dokdy. Souhlasí-li model/ka s konkrétním způsobem vázání, dává tím riggerovi/riggerce svolení k domluvené aktivitě v dohodnutých mezích. Může přitom přijmout, že zkušenost vyvolá strach, paniku, zamrznutí, stud, disociaci nebo jinou nepředvídanou reakci.
Přijetí tohoto rizika však není předběžným souhlasem s tím, aby se po jeho naplnění pokračovalo beze změny. Informace o riziku umožňuje člověku rozhodnout se, zda do situace vstoupí. Neurčuje ale předem, co se má stát, pokud se riziko skutečně projeví.
Proto nestačí říct: „Bylo přece předem řečeno, že se to může stát.“
Taková věta potvrzuje, že riziko bylo komunikováno. Neodpovídá však na otázku, zda bylo po jeho vzniku jednáno přiměřeně, zda mohl vázaný člověk situaci stále ovlivňovat a zda jeho aktuální stav dovoloval považovat původní souhlas za pokračující.
Reakce není rozhodnutím. Tělo a psychika mohou odpovídat na situaci bez vědomé volby, někdy dokonce v rozporu s ní. Člověk může chtít pokračovat a současně cítit strach. Může chtít skončit, přestože jeho tělo reaguje vzrušením. Může ztuhnout, přestat mluvit nebo mechanicky plnit pokyny, aniž by si přál další pokračování.
Pozitivní tělesná reakce proto sama o sobě nedokazuje přítomnost konsentu. Stejně tak pláč, třes nebo strach automaticky nedokazují jeho porušení. Reakce a souhlas jsou rozdílné roviny. Reakce však přináší novou informaci, která může změnit podmínky dalšího souhlasu.
Toto rozlišení vysvětluje, proč může být i předem domluvená situace subjektivně prožita jako porušení konsentu. Domluva nezaručuje, že člověk bude situaci po celou dobu vnímat jako něco, co si stále volí. Pokud jeho tělo nebo psychika začnou situaci prožívat jako ohrožení, bezmoc nebo ztrátu kontroly, může se rozpadnout pocit autorství vlastního rozhodnutí. Zkušenost pak přestává být vnímána jako něco, co člověk dělá, a začíná působit jako něco, co se mu děje.
Aby člověk zůstal subjektem – tím, kdo prožitek spoluvytváří – a nestal se pouhým objektem, s nímž se manipuluje, musí mít skutečnou možnost ovlivňovat to, co se s ním děje. Tato možnost nespočívá pouze v právu vyslovit stopku. Zahrnuje také dostupnost zpomalení, změny, přerušení, přehodnocení nebo ukončení situace bez nutnosti obhajovat, proč se jeho potřeby změnily.
Vázaný člověk přitom tuto změnu nemusí okamžitě rozpoznat ani vyjádřit. Může zamrznout, přizpůsobit se nebo pokračovat proto, že nechce druhého člověka zklamat či „zkazit“ společnou zkušenost. Mlčení, nehybnost a spolupráce proto nejsou samy o sobě spolehlivým potvrzením průběžného souhlasu; jejich význam závisí na kontextu.
Věta „vždyť jsme se na tom dohodli“ neodpovídá na otázku, zda souhlas přetrvával v každém dalším okamžiku. Sama o sobě však ještě neurčuje ani míru odpovědnosti druhé strany. Je proto třeba rozlišovat mezi nově objevenou hranicí, změnou souhlasu, která nebyla navenek rozpoznatelná, a situací, v níž byly dostupné signály ignorovány.
Pokud model/ka během domluvené aktivity objeví novou hranici a rigger/riggerka po jejím sdělení zastaví nebo změní průběh, nemusí jít o selhání konsentu. Jestliže se vnitřní souhlas změnil bez rozpoznatelných projevů, může vázaný člověk autenticky prožívat narušení vlastní autonomie, aniž by druhá strana vědomě přehlédla jeho stav. Ke zjevnému porušení dochází tehdy, když někdo ignoruje odvolání souhlasu, projevenou hranici či jasné známky závažné nepohody nebo pokračuje způsobem, který nebyl domluven.
Konsent proto nemůže být jednorázovým úkonem uzavřeným před začátkem session. Úvodní „ano“ otevírá prostor pro zkušenost v dohodnutých mezích, ale její další průběh musí reagovat na aktuální stav člověka. Panika sama o sobě ještě nedokazuje porušení konsentu. Jakmile však ovlivní schopnost člověka komunikovat, orientovat se a svobodně rozhodovat, nelze se jednoduše opřít o původní souhlas a pokračovat beze změny.
Dohoda přestává být dostatečným podkladem pro další pokračování ve chvíli, kdy se radikálně změní vnitřní stav jednoho z účastníků. Neznamená to, že každá neviditelná vnitřní změna automaticky zakládá zavinění druhé strany. Znamená to však, že původní dohoda nemůže bez dalšího ospravedlnit pokračování poté, co se změna stane zjevnou nebo rozumně rozpoznatelnou.
Pokud se přestaneme dívat na člověka a začneme se dívat pouze na pravidla, ignorujeme přítomný okamžik. Pravidla a předchozí domluva mají vytvářet rámec, nikoli nahrazovat vnímavost. Člověk, který vstoupil do session před deseti minutami, nemusí být ve stejném psychickém a tělesném stavu jako člověk, který se v ní nachází právě teď.
Průběžná pozornost je proto projevem hlubokého respektu a bezpečí. Je uznáním faktu, že lidská psychika a tělo jsou komplexní systémy, které se mohou v průběhu náročného prožitku nečekaně proměnit. Nese v sobě nabídku: „Jsem tu s tebou a vidím tě takového, jaký jsi teď, ne pouze takového, jaký jsi byl před deseti minutami.“
Odpovědnost riggera/riggerky proto nekončí poskytnutím informací a získáním slovního souhlasu. Zahrnuje průběžnou pozornost, přiměřené tempo, citlivost k neobvyklým změnám chování a ochotu původní plán změnit. Neznamená to povinnost správně rozpoznat každou skrytou emoci nebo převzít úplnou odpovědnost za vnitřní svět druhého člověka. Znamená to však nezavírat oči před tím, co je v situaci skutečně přítomné.
Průběžný konsent také není jen opakováním otázky „je to v pořádku?“. Mechanicky položená otázka nemusí mít velkou hodnotu, pokud člověk není schopen odpovědět, necítí se bezpečně při vyjádření nesouhlasu nebo předpokládá, že existuje pouze jedna přijatelná odpověď. Průběžný konsent znamená vést situaci tak, aby pokračování, změna i ukončení byly skutečně dostupnými možnostmi.
Přestat se dívat znamená nechat druhého člověka v jeho prožitku osamoceného. Průběžný konsent je závazek, že ho v něm nenecháme ztratit se samotného – že u něj budeme nejen fyzicky, ale také svou pozorností a vnímavostí. Právě tato přítomnost pomáhá zachovat lidskou důstojnost a agentnost i v situaci, jejíž součástí může být odevzdání, omezení pohybu nebo práce s bezmocí.
Dobře vedený konsent není zárukou, že se neobjeví nepříjemná nebo překvapivá reakce. Je rámcem, který umožňuje vstoupit do nejistoty bez předběžné rezignace na vlastní autonomii a současně vytváří bezpečnější prostor pro sebepoznání.
Přijetí rizika umožňuje do nejistoty vstoupit. Neznamená souhlas s ignorováním toho, co v ní nastane.