Souhlas s praktikou neznamená souhlas s pokračováním za všech okolností

Potřeba kontinuálního ověřování, zda souhlas trvá.

26. 7. 2026 · 5 min čtení

Kon­sent ně­kdy bývá chá­pán jako roz­hod­nu­tí, je­hož plat­nost sta­čí po­tvr­dit na za­čát­ku sessi­on. Ten­to po­hled ale pře­hlí­ží je­den zá­sad­ní roz­díl – roz­díl mezi sou­hla­sem s prak­ti­kou a při­je­tím ri­zik, kte­rá jsou s ní spo­je­na.

Sou­hlas s prak­ti­kou se vzta­hu­je pře­de­vším k jed­ná­ní dru­hé­ho člo­vě­ka: k tomu, co smí dě­lat, v ja­kém roz­sa­hu, za ja­kých pod­mí­nek a do­kdy. Sou­hla­sí-li mo­del/ka s kon­krét­ním způ­so­bem vá­zá­ní, dává tím ri­g­ge­ro­vi/ri­g­ger­ce svo­le­ní k do­mlu­ve­né ak­ti­vi­tě v do­hod­nu­tých me­zích. Může při­tom při­jmout, že zku­še­nost vy­vo­lá strach, pa­ni­ku, za­mrz­nu­tí, stud, diso­ci­a­ci nebo ji­nou ne­před­ví­da­nou re­ak­ci.

Při­je­tí to­ho­to ri­zi­ka však není před­běž­ným sou­hla­sem s tím, aby se po jeho na­pl­ně­ní po­kra­čo­va­lo beze změ­ny. In­for­ma­ce o ri­zi­ku umož­ňu­je člo­vě­ku roz­hod­nout se, zda do si­tu­a­ce vstou­pí. Ne­u­r­ču­je ale pře­dem, co se má stát, po­kud se ri­zi­ko sku­teč­ně pro­je­ví.

Pro­to ne­sta­čí říct: „Bylo pře­ce pře­dem ře­če­no, že se to může stát.“

Ta­ko­vá věta po­tvr­zu­je, že ri­zi­ko bylo ko­mu­ni­ko­vá­no. Ne­od­po­ví­dá však na otáz­ku, zda bylo po jeho vzni­ku jed­ná­no při­mě­ře­ně, zda mohl vá­za­ný člo­věk si­tu­a­ci stá­le ovliv­ňo­vat a zda jeho ak­tu­ál­ní stav do­vo­lo­val po­va­žo­vat pů­vod­ní sou­hlas za po­kra­ču­jí­cí.

Re­ak­ce není roz­hod­nu­tím. Tělo a psy­chi­ka mo­hou od­po­ví­dat na si­tu­a­ci bez vě­do­mé vol­by, ně­kdy do­kon­ce v roz­po­ru s ní. Člo­věk může chtít po­kra­čo­vat a sou­čas­ně cí­tit strach. Může chtít skon­čit, přes­to­že jeho tělo re­a­gu­je vzru­še­ním. Může ztuh­nout, pře­stat mlu­vit nebo me­cha­nic­ky pl­nit po­ky­ny, aniž by si přál dal­ší po­kra­čo­vá­ní.

Po­zi­tiv­ní tě­les­ná re­ak­ce pro­to sama o sobě ne­do­ka­zu­je pří­tom­nost kon­sen­tu. Stej­ně tak pláč, třes nebo strach au­to­ma­tic­ky ne­do­ka­zu­jí jeho po­ru­še­ní. Re­ak­ce a sou­hlas jsou roz­díl­né ro­vi­ny. Re­ak­ce však při­ná­ší no­vou in­for­ma­ci, kte­rá může změ­nit pod­mín­ky dal­ší­ho sou­hla­su.

Toto roz­li­še­ní vy­svět­lu­je, proč může být i pře­dem do­mlu­ve­ná si­tu­a­ce sub­jek­tiv­ně pro­ži­ta jako po­ru­še­ní kon­sen­tu. Do­mlu­va ne­za­ru­ču­je, že člo­věk bude si­tu­a­ci po ce­lou dobu vní­mat jako něco, co si stá­le volí. Po­kud jeho tělo nebo psy­chi­ka za­čnou si­tu­a­ci pro­ží­vat jako ohro­že­ní, bez­moc nebo ztrá­tu kon­t­ro­ly, může se roz­pad­nout po­cit au­tor­ství vlast­ní­ho roz­hod­nu­tí. Zku­še­nost pak pře­stá­vá být vní­má­na jako něco, co člo­věk dělá, a za­čí­ná pů­so­bit jako něco, co se mu děje.

Aby člo­věk zů­stal sub­jek­tem – tím, kdo pro­ži­tek spo­lu­vy­tvá­ří – a ne­stal se pou­hým ob­jek­tem, s nímž se ma­ni­pu­lu­je, musí mít sku­teč­nou mož­nost ovliv­ňo­vat to, co se s ním děje. Tato mož­nost ne­spo­čí­vá pou­ze v prá­vu vy­slo­vit stop­ku. Za­hr­nu­je také do­stup­nost zpo­ma­le­ní, změ­ny, pře­ru­še­ní, pře­hod­no­ce­ní nebo ukon­če­ní si­tu­a­ce bez nut­nos­ti ob­ha­jo­vat, proč se jeho po­tře­by změ­ni­ly.

Vá­za­ný člo­věk při­tom tuto změ­nu ne­mu­sí oka­mži­tě roz­po­znat ani vy­já­d­řit. Může za­mrz­nout, při­způ­so­bit se nebo po­kra­čo­vat pro­to, že ne­chce dru­hé­ho člo­vě­ka zkla­mat či „zka­zit“ spo­leč­nou zku­še­nost. Ml­če­ní, ne­hyb­nost a spo­lu­prá­ce pro­to nejsou samy o sobě spo­leh­li­vým po­tvr­ze­ním prů­běž­né­ho sou­hla­su; je­jich vý­znam zá­vi­sí na kon­tex­tu.

Věta „vždyť jsme se na tom do­hod­li“ ne­od­po­ví­dá na otáz­ku, zda sou­hlas pře­tr­vá­val v kaž­dém dal­ším oka­mži­ku. Sama o sobě však ješ­tě ne­u­r­ču­je ani míru od­po­věd­nos­ti dru­hé stra­ny. Je pro­to tře­ba roz­li­šo­vat mezi nově ob­je­ve­nou hra­ni­cí, změ­nou sou­hla­su, kte­rá ne­by­la na­ve­nek roz­po­zna­tel­ná, a si­tu­a­cí, v níž byly do­stup­né sig­ná­ly ig­no­ro­vá­ny.

Po­kud mo­del/ka bě­hem do­mlu­ve­né ak­ti­vi­ty ob­je­ví no­vou hra­ni­ci a ri­g­ger/ri­g­ger­ka po je­jím sdě­le­ní za­sta­ví nebo změ­ní prů­běh, ne­mu­sí jít o se­lhá­ní kon­sen­tu. Jestli­že se vnitř­ní sou­hlas změ­nil bez roz­po­zna­tel­ných pro­je­vů, může vá­za­ný člo­věk au­ten­tic­ky pro­ží­vat na­ru­še­ní vlast­ní au­to­no­mie, aniž by dru­há stra­na vě­do­mě pře­hléd­la jeho stav. Ke zjev­né­mu po­ru­še­ní do­chá­zí teh­dy, když ně­kdo ig­no­ru­je od­vo­lá­ní sou­hla­su, pro­je­ve­nou hra­ni­ci či jas­né znám­ky zá­važ­né ne­po­ho­dy nebo po­kra­ču­je způ­so­bem, kte­rý ne­byl do­mlu­ven.

Kon­sent pro­to ne­mů­že být jed­no­rá­zo­vým úko­nem uza­vře­ným před za­čát­kem sessi­on. Úvod­ní „ano“ ote­ví­rá pro­stor pro zku­še­nost v do­hod­nu­tých me­zích, ale její dal­ší prů­běh musí re­a­go­vat na ak­tu­ál­ní stav člo­vě­ka. Pa­ni­ka sama o sobě ješ­tě ne­do­ka­zu­je po­ru­še­ní kon­sen­tu. Jakmi­le však ovliv­ní schop­nost člo­vě­ka ko­mu­ni­ko­vat, ori­en­to­vat se a svo­bod­ně roz­ho­do­vat, nelze se jed­no­du­še opřít o pů­vod­ní sou­hlas a po­kra­čo­vat beze změ­ny.

Do­ho­da pře­stá­vá být do­sta­teč­ným pod­kla­dem pro dal­ší po­kra­čo­vá­ní ve chví­li, kdy se ra­di­kál­ně změ­ní vnitř­ní stav jed­no­ho z účast­ní­ků. Ne­zna­me­ná to, že kaž­dá ne­vi­di­tel­ná vnitř­ní změ­na au­to­ma­tic­ky za­klá­dá za­vi­ně­ní dru­hé stra­ny. Zna­me­ná to však, že pů­vod­ní do­ho­da ne­mů­že bez dal­ší­ho ospra­ve­dl­nit po­kra­čo­vá­ní poté, co se změ­na sta­ne zjev­nou nebo ro­zum­ně roz­po­zna­tel­nou.

Po­kud se pře­sta­ne­me dí­vat na člo­vě­ka a za­čne­me se dí­vat pou­ze na pra­vi­dla, ig­no­ru­je­me pří­tom­ný oka­mžik. Pra­vi­dla a před­cho­zí do­mlu­va mají vy­tvá­řet rá­mec, ni­ko­li na­hra­zo­vat vní­ma­vost. Člo­věk, kte­rý vstou­pil do sessi­on před de­se­ti mi­nu­ta­mi, ne­mu­sí být ve stej­ném psy­chic­kém a tě­les­ném sta­vu jako člo­věk, kte­rý se v ní na­chá­zí prá­vě teď.

Prů­běž­ná po­zor­nost je pro­to pro­je­vem hlu­bo­ké­ho re­spek­tu a bez­pe­čí. Je uzná­ním fak­tu, že lid­ská psy­chi­ka a tělo jsou kom­plex­ní sys­témy, kte­ré se mo­hou v prů­bě­hu ná­roč­né­ho pro­žit­ku ne­če­ka­ně pro­mě­nit. Nese v sobě na­bíd­ku: „Jsem tu s te­bou a vi­dím tě ta­ko­vé­ho, jaký jsi teď, ne pou­ze ta­ko­vé­ho, jaký jsi byl před de­se­ti mi­nu­ta­mi.“

Od­po­věd­nost ri­g­ge­ra/ri­g­ger­ky pro­to ne­kon­čí po­skyt­nu­tím in­for­ma­cí a zís­ká­ním slov­ní­ho sou­hla­su. Za­hr­nu­je prů­běž­nou po­zor­nost, při­mě­ře­né tem­po, cit­li­vost k ne­ob­vyk­lým změ­nám cho­vá­ní a ocho­tu pů­vod­ní plán změ­nit. Ne­zna­me­ná to po­vin­nost správ­ně roz­po­znat kaž­dou skry­tou emo­ci nebo pře­vzít úpl­nou od­po­věd­nost za vnitř­ní svět dru­hé­ho člo­vě­ka. Zna­me­ná to však ne­za­ví­rat oči před tím, co je v si­tu­a­ci sku­teč­ně pří­tom­né.

Prů­běž­ný kon­sent také není jen opa­ko­vá­ním otáz­ky „je to v po­řád­ku?“. Me­cha­nic­ky po­lo­že­ná otáz­ka ne­mu­sí mít vel­kou hod­no­tu, po­kud člo­věk není scho­pen od­po­vě­dět, ne­cí­tí se bez­peč­ně při vy­já­d­ře­ní ne­sou­hla­su nebo před­po­klá­dá, že exis­tu­je pou­ze jed­na při­ja­tel­ná od­po­věď. Prů­běž­ný kon­sent zna­me­ná vést si­tu­a­ci tak, aby po­kra­čo­vá­ní, změ­na i ukon­če­ní byly sku­teč­ně do­stup­ný­mi mož­nost­mi.

Pře­stat se dí­vat zna­me­ná ne­chat dru­hé­ho člo­vě­ka v jeho pro­žit­ku osa­mo­ce­né­ho. Prů­běž­ný kon­sent je zá­va­zek, že ho v něm ne­ne­chá­me ztra­tit se sa­mot­né­ho – že u něj bu­de­me nejen fy­zic­ky, ale také svou po­zor­nos­tí a vní­ma­vos­tí. Prá­vě tato pří­tom­nost po­má­há za­cho­vat lid­skou dů­stoj­nost a agent­nost i v si­tu­a­ci, je­jíž sou­čás­tí může být ode­vzdá­ní, ome­ze­ní po­hy­bu nebo prá­ce s bez­mo­cí.

Dob­ře ve­de­ný kon­sent není zá­ru­kou, že se ne­ob­je­ví ne­pří­jem­ná nebo pře­kva­pi­vá re­ak­ce. Je rám­cem, kte­rý umož­ňu­je vstou­pit do ne­jis­to­ty bez před­běž­né re­zig­na­ce na vlast­ní au­to­no­mii a sou­čas­ně vy­tvá­ří bez­peč­něj­ší pro­stor pro se­be­po­zná­ní.

Při­je­tí ri­zi­ka umož­ňu­je do ne­jis­to­ty vstou­pit. Ne­zna­me­ná sou­hlas s ig­no­ro­vá­ním toho, co v ní na­sta­ne.